Kámasútra
VYSVĚTLIVKY
Str. 9 Knihy - tj. knihy vědecké, tzv. šástry, jež pojednávají o trojím smyslu života, totiž o víře (dharma), prospěchu (artha) a rozkoši (káma). Dharmašástry byly vlastně sbírky náboženských a občanských zákonů; nejproslulejší z nich je Manusmrti či Mánavadharmašástra, tradičně připisovaná báječnému Manuovi Svájambhuvovi, i v Kámasútře zmíněnému. Arthašástry byly učebnice politiky, ekonomie a podnikání; z nich nejslavnější je Arthašástra Kautiljova po formální stránce protějšek Vátsjájanovy Kámasútry, nejproslulejší z kámašáster
Str. 9 Pán tvorstva Pradžápati - nejvyšší z bohů, Brahma Stvořitel; později ztotožňován s Višnuem, Šivou aj.
Str. 9 Manu Svájambhuva - mytický mudrc, äpotomek toho, jenž vznikl sám od sebe“ (tj. Brahmy), prý autor zákoníku Manusmrti asi z počátku našeho letopočtu.
Str. 9 Brhaspati - božský učitel a pěvec, uváděný co zakladatel vědy o prospěchu, tj. státovědy, ekonomie a praktické činnosti, prý též původce staroindického materialismu.
Str. 9 Nandin - osobnost blíže neznámá, zřejmě mytická; zajímavé tu je, že bůh Šiva jezdil na býku téhož jména. Jakýsi Nandin je tradicí považován i za osnovatele teorie divadelnictví (nátjašástra).
Str. 9 Švétakétu Uddálakovec - syn materialisty Uddálaky, nejstaršího známého filozofa lidstva, jenž žil v druhé polovině 7. století před n.l. O Švétakétuovi a Uddálakovi pojednávají Čhándógjópanišad a Brhadáranjakópanišad; v druhé z nich je Uddálaka prohlašován za velkého mistra v nauce o vztazích mezi pohlavími.
Str. 9 Bábhravja Paňčálský - osobnost blíže neznámá; snad je totožný s jedním z tvůrců Rgvédy, jenž sestavil její část zvanou Kramaparha. Z toho, že Vátsjájana se často odvolává na něj a na jeho učedníky, lze soudit, že byl významným učitelem tohoto oboru.
Str. 9 Dattaka, Čárájana, Suvarnanábha, Ghótakamukha, Gónardíja, Gónikáputra, Kučumára - osobnosti blíže neznámé. Dattakův spis o kuběnách, dnes ztracený, byl znám ještě v 8. století, kdy se o něm zmiňuje kašmírský básník a Džajápídův ministr Dámódara Gupta ve své poémě Kuttanímata (Názory kuplířčiny). Čárájana a Ghótakamukha jsou jmenováni v Kautiljově Arthašástře, Ghótakamukha nadto spolu s Kautiljou v džinistických seznamech. A Gónardíja a Gónikáputra jsou zmíněni v Pataňdžaliho gramatickém komentáři Mahábhášja - Gónardíja je snad dokonce přízvisko samého Pataňdžaliho, jenž se narodil v Gónardě nedaleko Udždžajiní. Kučumára je jmenován v Rádžašékharově Kávjamímánse (Přemítání o poezii, 9.-10. století).
Str. 9 Pátaliputra - dnešní Patna v Biháru na soutoku Gangy a Šóny.
Str. 10 trojí smysl života - víra, prospěch a rozkoš. Teprve později byl doplněn čtvrtý smysl, totiž spása (mókša), jenž vlastně vyplývá z víry (tj. zbožnosti, mravnosti, zachovávání řádů a zákonů ap.).
Str. 10 ve Svatých písmech - v nejstarších náboženských textech (tzv. šruti, slyšení), jež žrecové slyšeli přímo od božstva; jsou to védy, texty bráhmanské a lesní a nejstarší upanišady.
Str. 10 bytí lidstva tkví ve čtyřech stavech - totiž bráhmani (kněží a duchovní inteligence), kšatrijové (válečníci, šlechta a světští vládci), vaišjové (řemeslníci, obchodníci a vůbec svobodní podnikatelé) a šúdrové (dělníci, rolníci, nádeníci, zkrátka ekonomicky závislý pracující lid).
Str. 10 a ve čtyřech obdobích - panic, jenž studuje u mistra svaté texty a učí se vědám (brahmačárin), pán domu, jenž dbá o prospěch a rozkoš (grhastha), poustevník, jenž sídlí v lese s manželkou a neprovdanými dcerami (vánaprastha) a konečně kajícník, jenž opustil svou lesní poustku a rodinu a potuluje se žebraje, dokud nezemře (sannjásin).
Str. 10 Bali - démon, jenž přemohl bohy a ovládl ätři světy“, tj. podsvětí, zemi a nebesa. Jeho pýchu pokořil Višnu, jenž se před ním objevil jako trpaslík a žádal ho, aby mu daroval tolik, kolik překročí třemi kroky; když Bali souhlasil, (str.68)
překročil Višnu dvěma kroky nebesa a zemi, leč ponechal mu blahosklonně podsvětí.
Str. 10 Indra - král bohů, pán světa.
Str. 10 Dándakja Bhódžovec-jeden z chlípných králů bhódžovského rodu, jenž vládl kdysi na území pod pohořím Vindhja; skandál s kněžskou pannou je popisován v eposu Mahábhdrata.
Str. 10 Indra, jenž se snažil o Ahalju - král bohů Indra svedl Ahalju, vzav na sebe podobu jejího manžela Gautamy.
Str. 10 a mocný Kíčaka o Draupadí - tento příběh o Draupadí, manželce pěti bratří Pánduovců, je vylíčen také v Mahábháratě; vojevůdce Kíčaka, zaslepen chtíčem, omylem se vrhl na Bhímu, jednoho z Pánduovců, jenž ho za to zabil.
Str. 10 a Rávana o Síru- o tom, jak démon Rávana ze Šrí Lanky unesl Rámovu manželku Sítu a jak byl za to ztrestán vojenským tažením, v jehož čele stál Ráma, jeho bratr Lakšmana a opičí vojevůdce Hanumant, vypráví epos Rámájana.
Str. 11 kreslení květin a obrazců rýžovou moučkou - bílou moučkou z rozdrcené rýže se přímo na zemi před domem nebo chrámem vysypávají květinové a jiné ornamenty; dělá se to při slavnostních příležitostech v Indii dodnes.
Str. 11 vodní hudba- neví se přesně, o co jde; komentář to vysvětluje jako vyluzování nápěvu údery do vody.
Str. 11 odpovědi veršem na verš - na verš společníka jest odpovědět nebo navázat veršem, jenž se s tím shoduje co do rozměru i rýmu; patří to i v současné Indii mezi oblíbené zábavy.
Str. 12 Čtyřiašedesátero Paňčálského - tj. Bábhravjovo.
Str. 12 slavnou hetérou se stane - kuběny byly trojího základního druhu: hetéry (vzdělané společnice), krasotinky (hezké mladé dívky) a děvky (nejhorší druh).
Str. 12 z majetku získaného dary, bojem, obchodem nebo prací - to odpovídá čtyřem společenským stavům.
Str. 12 dům o části vnější a vnitřní - vnitřní část, tj. komnaty žen, kuchyně ap., tu není popisována.
Str. 12 citrónová kůra - ta se žvýkala k osvěžení dutiny ústní.
Str. 12 betelové svitky - to je oblíbené žvýkadlo i v současnosti; list betelového pepře se potře jemným vápínkem, přidají se oříšky a koření podle chuti, list se zabalí, spíchne hřebíčkem (kořením) a žvýká. Působí povzbudivě a na tvoření rudých slin - proto na podlaze plivátko.
Str. 12 loutna - indická loutna (vína) je strunný drnkací nástroj se dvěma ozvučnými tykvemi na obou koncích širokého hmatníku; prý ji vynalezla bohyně věd a umění Sarasvatí.
Str. 12 A několik knih - knihy té doby byly svazky listů (např. palmových) svázané šňůrkou.
Str. 12 prohlédna si tvář v zrcadle- byl to samozřejmě leštěný kov, nikoli sklo.
Str. 12 drhnutí sépiovou kostí - staří Indové ještě neznali mýdlo, to přinesly teprve muslimské vpády.
Str. 12 nohsled, světák a šantala - viz definici Vátsjájanovu o něco dál.
Str. 12 Slavné a pánům milé - rozumí se kuběny.
Str.l3 A jiné společenské slavnosti-jde vesměs o veselice při různých příležitostech.
Str. 13 neplodné ženy- ty se obvykle zabývaly kuplířstvím.
Str. 13 střídá starobylý jazyk s dnešní řečí toho kraje - totiž klasický sanskrt s hovorovými jazyky prákrtskými.
Str. 14 kleštěnci - tj. podle Vátsjájany ätřetí pohlaví“.
Str. 14 pradlák - praní prádla bylo v Indů odjakživa a je i nyní převážně mužskou záležitostí.
Str. 1.7 tři rozkoše shodné- zajíc se srnkou, býk s kobylou a hřebec se slonicí.
Str. 17 šest neshodných - zajíc s kobylou nebo se slonicí, býk se srnkou nebo se slonicí a hřebec se srnkou nebo s kobylou.
Str. 17 dvě rozkoše hrubé - býk se srnkou a hřebec s kobylou.
Str. 17 jedna přehrubá - hřebec se srnkou.
Str. 17 dvě jemné - zajíc s kobylou a býk se slonicí.
Str. 17 jedna přejemná - zajíc se slonicí.
Str. 17 Přílišné - přehrubá a přejemná.
Str. 17 Lze upravit rozměr- buď polohou, buď lektvarem, nebo nástavcem; o tom dál.
Str. 18 devatero možných souložení podle náruživosti - tj. 3na2, a taktéž podle času a podle rozměru.
Str. 18 je jich příliš mnoho - totiž 3na2 x 3na2 x 3na2 = 9na3 = 729.
Str. 18 Rgvédu zovou Desaterem - protože má deset knih.
Str. 18 Paňčálský má vztah k Rgvédě-je autorem její části Kramapatha.
Str. 19 Látsko - jižní Gudžarát mezi řekami Mahí a Táptí.
Str. 20 Gaudsko - střední Bengálsko.
Str. 20 Dakšina - Dakkhin, jižní Indie na jih od řeky Narmady a pohoří Vindhja.
Str. 20 Mahárášrra - západní část střední Indie.
Str. 21 kdo spatří třeba z dálky ženu s poškrábaným ňadrem - tehdy si vznešené Indky ňadra nezahalovaly.
Str. 22 Madhjadéša - střední část severní Indie kolem Gangy a Jamuny. (str. 69)
Str. 22 Bálhíka - kraj na severozápadě Indie, dnešní Balch v Afghánistánu.
Str. 22 Avantí- na sever od řeky Narmady; jeho stolicí bylo Udždžajiní (dnešní Udždžain),
Str. 22 Málava - na východ od Avantí.
Str. 22 Ábhírsko - jihovýchodní Gudžarát.
Str. 22 Sindhu a pět řek- Sindh a Paňdžáb, kraj kolem řek Sindhu (Indus), Vipáša (Vjás), Šatadru (Satladž), Irávatí (Ráví), Čandrabhága (Čináb) a Vitasta (Džihlam).
Str. 22 Aparántsko - západní pobřeží střední Indie, dnešní Kónkan.
Str. 22 Látsko - viz poznámku ke str. 19.
Str. 22 Kóšalsko - kraj kolem řeky Sarajú (dnešní Ghaghra) ve střední části severní Indie, Avadhsko.
Str. 22 Ženské království - Strírádžja, blíže neznámý matriarchát na území dnešního Bhútánu.
Str. 22 Ándhra - kraj kolem dnešního Haidarábádu v Dakkhinu.
Str. 22 Maháráštra - viz poznámku ke str. 20.
Str. 22 Nágara - v Rádžasthánu kolem dnešního Džaipuru.
Str. 22 Drávidky - Jihoindky.
Str. 22 Hvozd- Vanavása, na východ od Aparántska (dnešního Kónkanu).
Str. 22 Gaudsko - viz poznámku ke str. 20.
Str. 22 Indrání - manželka krále bohů Indry.
Str. 23 Ándhra - viz poznámku ke str. 22.
Str. 23 Grámanárí - kraj na severozápadě Indie.
Str. 23 Ženské království - viz poznámku ke str. 22..
Str. 23 Bálhíka - viz poznámku ke str. 22.
Str. 23 Dakšina - viz poznámku ke str. 20.
Str.24 čólský král-nejmenovaný vladař Čólů, jejichž říše, vzkvétající v prvních staletích našeho letopočtu, se rozkládala kolem dnešního Taňdžavúru na západě jižní Indie.
Str. 24 kuntalský Šátaváhana Šatakarnovec - nějaký král z ándherského rodu Šátaváhanovců, snad vnuk Simukův, jehož sídelním městem byla Pratišthána (dnešní Palthán) na řece Gódávarí, na sever od Čólů; doba je nejistá, první staletí našeho letopočtu. Z této dynastie pocházel i Hála, osvícený vladař a básník, jenž nám zanechal slavnou prákrtskou sbírku veršů Sattasaí.
Str. 24 Naradéva se zmrzačenou rukou - jde zřejmě o vojevůdce královského rodu Pándjů z Madurej, jejichž sláva vzrostla zejména ve 3. a 4. století n. l.
Str. 26 Muži z Východu - z Angy, Vangy, Kalingy a Kámarúpy totiž z nynějšího Biháru, Bengálska, Bangladéše, Urísy a Ásámu.
Str. 26 Ahiččhatra bývala stolicí severního Paňčálska; dnešní Rámnagar na západ od Barélí v Róhilkhandu.
Str. 26 Sákéta je Ajódhja nedaleko Faizábádu u řeky Ghaghry.
Str. 26 Město s velkým M je tehdejší Pátaliputra na soutoku Gangy a Šóny, dnešní Pama v Biháru.
Str. 26 Šúraséna je nynější Bradžsko kolem města Mathury.
Str. 30 dospělá - staří Indové provdávali dívky ještě před první menstruací; pak už se těžko udaly.
Str. 30 upocená - pověra praví, že upocená žena ukracuje život manželův.
Str. 30 jejíž jméno končí na l nebo na r - vzhledem k tomu, že písmo dévanágarské (jako všechna ostatní indická písma) je slabičné, znamená to, že l a r se nesmí vyskytnout v poslední slabice jména, např. Mrdula, Indira. Jména končící přímo na l nebo r bez následující samohlásky ve staré Indii neexistovala.
Str.30 sňatkem Brahmovým, Pradžápatiho, žrecovským, božským nebo jiným- zákoníky uvádějí osm způsobů sňatku, totiž tyto čtyři a nadto sňatek démonů, polobohů, běsů a strašidel. Při Brahmově sňatku provdá otec dceru za mladíka, jejž vybral sám. Při sňatku Pradžápatiho ji dá mladíku, jejž si ona oblíbila, aby žila šťastně a spokojeně. Při žrecovském sňatku dá ženich za dívku jeden nebo dva páry hovězího dobytka jejímu otci. Při božském sňatku je panna obětí přinesenou knězi, jenž provádí obřad. Sňatek démonů je prostá koupě dívky od otce nebo od příbuzných. Sňatek polobohů je souložení ve vzájemném souhlasu a po dohodě, bez ohledu na společnost a bez obřadů. Sňatek běsů je znásilnění nebo únos. Sňatek strašidel je lstivé znásilnění dívky v opilosti, ve spánku nebo v mdlobě. Vátsjájana popisuje tyto formy sňatku dál, ale neuvádí jejich názvy.
Str. 33 těrné destičky - na roztírání líčidel.
Str. 33 to jí ostatně ukazuje jen občas - nikoli stále, aby to nepozbylo účinku.
Str. 34 Při mytí nohou - bylo zvykem návštěvám umýt nohy od prachu a pro osvěžení.
Str. 34 v prostoru a v čase - rozumí se na příhodném místě a ve vhodný čas.
Str. 35 Šakuntala - hlavní postava Kálidásova stejnojmenného dramatu, schovanka poustevníka Kanvy, která se zamilovala do krále Dušjanty a po sňatku polobohů se stala jeho manželkou.
Str. 35 sňatek polobohů - viz poznámku ke str. 30.
Str. 37 jediná manželka - bez spolumanželek.
Str. 37 záhonky kolem vousatek-vousatka má vonný kořen užívaný v domácím lékařství. (str.70)
Str. 37 kuchyně budiž pěkné skryta - z obavy před poskvrněním skrze pohled nebo přítomnost cizí osoby.
Str. 38 zemáků - jde o Amorphophallus campanulatus, súrana.
Str. 38 dobýt máslo - rozumí se indické máslo ghí, získané moutěním vařícího se mléka; připomíná naše máslo přepuštěné.
Str. 39 lože nablízku starších - především tchyně.
Str. 40 bohyně - déví, uctivé označení dámy, běžné v Indii i dnes.
Str. 43 ovdovělá panna - při nízkém věku provdávaných děvčátek ještě před první menstruací nebyla ovdovělá panna ve staré Indii vzácností.
Str. 44 pucíř- čistič a leštič šperků, ozdob a předmětů z drahých kovů a drahokamů.
Str. 46 Ahalja - viz poznámku ke str. 10.
Str. 46 Avimáraka - nemanželský syn žrecovy manželky, jenž se oženil s princeznou, jak líčí básník Bhása (3. století n. 1.).
Str. 46 Šakuntala - viz poznámku ke str. 35.
Str. 46 žlutí indickou - vyrábí se z moči telat nebo jalovic krmených listím mangovníku; chemicky je to hořečnatá sůl kyseliny euxanthinové.
Str. 47 Ve třech světech - na nebesích, na zemi a v podsvětí.
Str. 49 kóttský král Ábhíra - neznámý vladař z Kótty v Gudžarátu.
Str. 49 král Džajatséna z Káší - blíže neznámý panovník; Káší je dnešní Váránasí (Banáras).
Str. 49 Varsagulma - blíže neurčené území v jižní Indii, kde prý vládli bratři dvojčata Vatsa a Gulma.
Str. 49 Vidarbhsko - velké království ve střední Indii mezi řekami Kršnou a Narmadou; dnešní Barár.
Str. 49 Aparántsko - viz poznámku ke str. 22.
Str. 49 Suráštra - poloostrov Káthijávár.
Str. 49 zkrotě šestero svých škůdců - tím se míní vášeň, hněv, dychtivost, pýcha, zaslepenost a vzrušení, neboť zbavují soudnosti.
Str. 49 ve východních krajích - v Biháru, v Bengálsku a v Uríse.
Str. 50 Abhírsko - viz poznámku ke str. 22.
Str. 50 Vatsagulma - viz poznámku ke str. 49.
Str. 50 Vidarbhsko - viz poznámku ke str. 49.
Str. 50 Sindhu - viz poznámku ke str. 22.
Str. 50 Vanga - východní Bengálsko.
Str. 50 Anga- území na pravém břehu Gangy s hlavním městem Čampou (dnešní Bhágalpur).
Str. 50 Kalinga - jižní Urísa a kraj až k ústí řeky Gódávarí.
Str. 50 Ve východních krajích - viz poznámku ke str. 49.
Str. 54 aby ji vykoupil od krále - kuběny patřívaly ke královu podnikání a podstatnou část svého výdělku odevzdávaly do královské pokladnice.
Str. 55 kasty - jest rozlišovat společenské stavy, jež byly čtyři (viz poznámku ke str. 55), a kasty, jichž je uvnitř těchto stavů bezpočet, a to zejména podle zaměstnání nebo také podle etnického původu.
Str. 55 závidí hvězdám, měsíci a slunci - totiž že na něj mohou hledět, zatímco ona nikoli.
Str. 55 sype vránám - to je druh oběti za nepřítomného nebo za zemřelého.
Str. 55 na strom - na obřadné vysazení stromu nebo hájku, dosti nákladný to podnik.
Str. 56 touha samodruhé přítelkyně - vyhovět choutkám těhotných žen bylo považováno za nezbytné pro zdárný vývoj plodu.
Str. 57 žluť indická - viz poznámku ke str. 46.
Str. 58 hetéry, krasotinky a děvky - tři druhy kuběn, z nichž následující je horší předcházející (viz poznámku ke str. 12); každý druh má trojí stupeň: milovaná, prostřední a nemilovná.
Str. 59 na dary tisíců krav kněžím - kráva byla ve staré Indii mírou hodnoty.
Str. 63 Atharvavéda - védy, posvátné texty indické jsou čtyři: Rgvéda (Véda veršů), Sámavéda (Véda nápěvů), Jadžurvéda (Véda obětních formulí) a Atharvavéda (Véda zaříkávadel). Jejich stáří lze určit jen přibližně; nejstarší hymny Rgvédy jsou z prvních věků 2. tisíciletí před n. l., ostatní védy jsou mladší. Arharvavéda byla k ostatním védám připojena až později a obsahuje magická zaříkávadla, čáry a kouzla a je čtením velmi zajímavým, byť nikoli zrovna poučným; zde se také objevují první počátky medicíny.
Str. 64 vstup měsíce do souhvězdí Pušja - mezi 3 20' a 16 40' ve znamení Raka siderického zodiaku nebo mezi 25 20' ve znamení Raka a 8 40' ve znamení Lva tropického zodiaku, konstelace to neobyčejně příznivá všem magickým úkonům.
Str. 65 tantry - spisy tajných nauk, magie, čar a kouzel; jejich základní pojetí prostupuje představa o jednotě duše a božstva a jsou silně erotizovány. Jsou to díla poměrně dávná, jejich vliv a stopy lze shledat i v Atharvavédě, leč přesné jejich datování je zatím nemožné. Zároveň však je nutno přiznat jejich silný vliv na starou Indii nejen hinduistickou, nýbrž i buddhistickou.
Str. 65 hmyzem, jenž obdařen chloupky - podle komentáře se jedná o nějaké housenky. (str.71)
DOSLOV Guptovci
Na nevelkém území nedaleko Pátaliputry (dnešní Patna na řece Ganze v Biháru) vládl v druhé polovině 3. století n. l. mahárádža Šrígupta. Jeho moc sahala až k soutoku Gangy a Jamuny. Jeho nástupce Ghatótkača upevnil spojenectví se sousední říší liččhavskou a dosáhl toho, že liččhavská princezna Kumáradéví byla dána za choť jeho synu Čandraguptovi. Tak se Čandragupta I. dostal kolem roku 320 n. 1. na trůn v Pátaliputře a počal budovat slávu rodu Guptovců. K jeho říši patřilo Magadhsko, Bengálsko, Avadhsko a kraje kolem Gangy a Jamuny. Zdá se, že kratinkou dobu po smrti Čandragupty I. v polovině třicátých let 4. století n. 1. panoval nějaký jeho syn Káča, jehož několik zlaťáků bylo nalezeno v okolí Pátaliputry. Je však také možné, že tenhle Káča byl totožný s Čandraguptovým synem Samudraguptou, jenž usedl na trůn asi roku 335 n. 1. Samudragupta byl velký válečník. Zpráva o jeho vítězstvích se zachovala v oslavném nápise vytesaném na Ašókově sloupu v Prajáze (dnešní Báhábád). Zatímco území pokořených vládců v severní a střední Indii připojoval ke své říši, v jižní Indii se spokojil vítězstvím a hojnou kořistí a jihoindické kraje nezabíral, uznávaje patrně nesnadnost a nestálost správy vzdálených provincií. Během své dlouhé vlády tak Samudragupta získal nejen téměř všechno úrodné a osídlené území severní a střední Indie, nýbrž i některé hustě zalesněné a pusté kraje. Jeho bezprostřední moc zasahovala od Himálaje až k řece Narmadě a od Jamuny až k Brahmaputře. Leč i za těmito hranicemi byly státy na něm závislé a jejich vládnoucí rody si zachovávaly milost Samudraguptovu posíláním vysokých daní a hojných darů - Suráštra (poloostrov Káthijávár), Népál, Kámarúpa (Ásám), Daváka (východní Bengálsko), Samatata (dolní tok Brahmaputry) a Kartrpura (dnešní okresy Kumáún a Garhvál). Kolem Samudraguptovy říše se táhl řetězec spojeneckých a do jisté míry jen závislých států. Je pravděpodobné, že moc Samudraguptova zasahovala i do indických kolonií v jihovýchodní Asii. Samudragupta si podrobil také šakské a kušánské kmeny na severozápadě, avšak ponechal jim vládu, když uznaly svou závislost na něm. Přátelské styky se Samudraguptou udržovali, pokud víme kušánští vládcové z Gándháry (dnešní Kandahár v Afghánistánu) a z údolí řeky Kubhy (Kábul) a také král Méghavatna ze Srí Lanky. Samudragupta byl vynikající panovník. Pod přímou jeho vládou byla téměř celá severní a střední Indie a sláva jeho pronikala ještě mnohem dál. Před leskem jeho meče skláněl hlavu i jih, přestože tam neustanovil svou moc. Avšak Samudragupta měl zálibu i v hudbě a v poezii - dosáhl titulu kavirádža, král básníků, leč jeho tvorba se nám nedochovala. Na některých mincích je zobrazen, an hraje na vínu (druh loutny se dvěma ozvučnými tělesy z dřevitých tykví po obou koncích širokého hmatníku). Samudragupta byl stoupencem boha Višnua, nebyl však nesnášenlivý a mezi jeho rádci byl ctěn a vážen i buddhistický filozof Vasubandhu. Samudragupta zemřel krátce před rokem 380. Některé pozdější prameny vyprávějí, že nástupcem jeho byl Rámagupta, jenž byl poražen a zajat nějakým šakským králem a ve strachu o svůj život mu slíbil i svou choť Dhruvadéví. Nato Rámaguptův mladší bratr Čandragupta II. sebral nové vojsko, zaútočil na Šaky a krutě je zdrtil. Tak byla odčiněna pohana způsobená guptovskému rodu zbabělostí Rámaguptovou a na trůn pak usedl Čandragupta II. Tuto epizodu popisují jen některé pozdější prameny -a odvolávají se na nedochované Višákhadattovo drama Dévíčandragupta (Bohyně a Čandragupta) z konce 4. století, takže ta událost je značně podezřelá a nejistá. Nedostatek historických dokladů, nápisů nebo mincí Rámaguptových by se ovšem dal vysvětlit krátkou dobou jeho vlády. Čandragupta II., zvaný Vikramáditja po legendárním panovníku z Udždžajiní, vládl říši guptovské v letech 380 až 413. Kolem roku 390 Čandragupta II. konečně zlomil moc Šaků z Udždžajiní a zabral celou Málavu. Vzal si za choť princemu Kuvéranágu z rodu nágovského, jehož posledního panujícího představitele byl zničil už Samudragupta. Spříznil se s Vákátakovci z Vidarbhska, neboť za krále Rudrasénu provdal svou dceru Prabhávatí. Říše Čandragupty II. dosahovala až k Aralskému moři. Zahraniční obchod Šaků přejali teď kupci indičtí, což bylo velmi výhodné. Vnitrozemským střediskem se stalo Udždžajiní (dnešní Udždžain), důležité také z hlediska astronomického, neboť tam byl stanoven nultý poledník. Města v té době dosahují nebývalého rozmachu. Prostředí náboženské snášenlivosti bylo příznivé všem velkým vírám. Buddhismus byl rozšířen všude, jak sděluje (str.72)
čínský poutník Fa-sien, jenž pobýval v Indii několik let právě za Čandragupty II. Čandragupta II. sám byl oddán Višnuovi což bylo v jejich rodě zvykem, mezi jeho rádci však byli také uctívači Šivovi a hlavní vojevůdce byl buddhista. V této době nastává skvělý rozkvět všech věd a umění. Na dvoře Čandtagupty II. žili vynikající básníci a vědci, Kálidása, Varáhamihira, Amarasinha, Dhanvantari aj. Vláda Čandraguptova byla silná, avšak nikoli krutá. Fa-sien, jenž navštívil Takšašilu, Purušapuru, Mathuru, Kánjakubdžu, Šrávastí, Káší, Kapilavastu, Kušinagaru, Vaišálí, Pátaliputru a mnohá jiná místa, o tom svědčil ve svých zápiscích: äObyvatelstvo je tu četné a žije šťastně. Kdo chce odejít, odchází, kdo chce zůstat, zůstává. Přestupky jsou trestány pokutami, lehčími nebo těžšími podle okolností. Jen povstalcům je uťata pravá ruka.“ V Pátaliputře byly dva velké buddhistické kláštery, hínajánský a mahájánský, jež byly významnými středisky tehdejší učenosti. Z příkazu panovníkova byla v hlavním městě zřízena velká nemocnice; nemocným a zraněným tam bylo poskytováno léčení i jídlo zdarma. Ve větších městech a na cestách byly zřizovány noclehárny pro pocestné. Čandraguptův syn Kumáragupta I. zvaný Mahéndráditja nebo Šakráditja pokračoval v blahodárné vládě svého otce přibližně v letech 414-455. O jeho období je známo jen velmi málo, avšak moc říše guptovské neupadala, ba byla dále upevněna, jak se dovídáme z několika nápisů a z rozšíření Kumáraguptových mincí. Podobně jako Samudragupta i Kumáragupta I. konal slavnou oběť koně (ašvamédha), patrně na oslavu vítězství a dobytí nových krajů. Koncem Kumáraguptovy vlády se vzbouřili jacísi Pušjamitrovci v údolí Narmady, porazili Kumáraguptovu armádu a byli pokořeni až dalším útokem za velení Kumáraguptova syna Skandagupty. Nepokoje na Narmadě trvaly však dál i za vlády Skandaguptovy. V té době se objevily též první předvoje Hunů proniknuvších do Indie ze severozápadu, leč byly ještě zdárně odraženy. Mezitím Kumáragupta I. zemřel a nastoupil Skandagupta zvaný také Vikramáditja, poslední velký Guptovec, jenž panoval asi do roku 467. Skandagupta se snažil udržet říši v celistvosti, ale příliš se mu to nedařilo. Stálé nájezdy Hunů vyčerpaly státní pokladnu a zároveň se vzmáhajícími se vnitřními nepokoji otřásly pevným základem guptovské říše. Po smrti Skandaguptově panoval po krátkou dobu jeho mladší bratr Puragupta, s nímž zachází sláva rodu guptovského. Hunové ovládli severozápadní kraje a zbytek říše se rozpadl na dvě části, v nichž vládli pozdější Guptovci, panovníci slabí, nehodní svých slavných předků. Některé nápisy se zmiňují o Guptovcích ještě v 6. století, avšak to už Maukhariové zlomili guptovskou moc na horním toku Gangy, východní kraje ovládli bengálští Gaudové, odtrhli se Maitrakové z Valabhí (poloostrov Káthijávár) a vzrůstala zejména moc Jašódharmana z Dašapury (dnešní Mandsaur ve státě Madhjapradéš). Rozklad říše byl uspíšen i neshodami mezi členy panovnického rodu. Poslední stopy po Guptovcích mizí v 8. století. V době Guptovců dochází k všestrannému rozvoji výroby a obchodu a zejména věd a umění. Rozšířily se styky s Íránem, s Egyptem a s Řeckem, se Srí Lankou, se střední Asií s Čínou a s Asií jihovýchodní, kde vzkvétaly indické osady: V letech 336, 361 a 530 byla vyslána poselstva do Říma. V Indii bylo tehdy několik univerzit, například ve Valabhí (na poloostrové Káthijávár), v Udždžajiní (dnešní Udždžain), v Amarávatí (v dnešním státě Madhjapradéš), největší však a nejslavnější v Nálandě (dnešní Bargáon v Biháru): sem byli přijímáni jen studenti, kteří už zakončili studium jinde. Do Nálandy chodili studovat i Číňané, Japonci, Tibeťané, Korejci, Mongolové a také studenti ze Střední Asie, z Buchary a ze Samarkandu. Vedle náboženství a filozofie buddhismu, bráhmanismu a hinduismu přednášely se tu i obory světské, gramatika, lékařství, krásná umění, architektura, agronomie a zootechnika. Tu je vhodno poznamenat, že základní díla staroindické vědy byla vytvořena zhruba do 5. století n. 1. Skvělý vývoj vědeckého myšlení starých Indů vyvrcholil právě za vlády Guptovců stejně jako umění a literatura. Staroindická vědecká díla můžeme rozdělit na dvě skupiny: spisy původní, jež jsou obecně považovány buď za díla bohů nebo světců, buď za vrcholné výplody lidského ducha, takže v žádném případě už nemůže být vybádáno nic dokonalejšího; a pak hojné komentáře, jejichž počet několikanásobně převyšuje počet spisů původních. Mohlo by se zdát, že za takových okolností byl rozvoj věd ve staré Indii značně omezen, ale to nikoli - rozsáhlá literatura komentářová svědčí o tom, že právě tohle byla hlavní forma, jíž se projevovala myšlenková síla staroindických učenců. Neboť, uvažováno po indicku, žádné nové dílo by neupoutalo pozornost, když tu přece už byly staré autority, zatímco komentář svou skromností jistě vnukal důvěru, byť myšlenky starého mistra nejen vykládal, nýbrž i doplňoval a rozváděl, byť dospíval k novým závěrům. Ze staletí před naším letopočtem pocházejí spisy slavných lékařů Čaraky a Sušruty. Tehdejší lékaři měli už podrobné znalosti anatomické; v Sušrutově spise Sušrutasanhita (Souhrn Sušrutův) je psáno i o pitvách, o složitých operacích (například vynětí močového kamene, laparotomie ap.) a o plastikách nosu, rtů a uší. Medicína se dělila na osm oborů; byly to (1) chirurgie, (2) otorinolaryngologie, oftalmologie a stomatologie (tj. chirurgické zásahy nad klíčkem, tzv. malá chirurgie), (3) všeobecné (str.73)
a vnitřní lékařství, (4) démonologie (tj. psychiatrie), (5) dětské lékařství, gynekologie a péče o kojné, (6) toxikologie (7) alchymie a farmakologie, (8) nauka o afrodiziacích. Teorie divadelního umění, tance a poezie je vyložena v Bharatově Nátjašástře (Divadelnická věda) z 2.-3. století n. 1. Poetika byla vypracována až později; mezi první spisy v množství teoretických příruček básnictví patří Bhámahova Kávjálankára (Básnické ozdoby) ze 6. století a Dandinova Kávjádarša (Zrcadlo poezie) z druhé poloviny 7. století. To už byl počátek vynikajícího formalismu, v nějž se zvrtlo dvorské básnictví. Zvláště velkých úspěchů dosáhli staří Indové ve dvou těsně spjatých vědách - v matematice a v astronomii. Vysoce vyvinuté abstraktní myšlení Indů tu našlo vděčné pole působnosti. Staré texty znají označení i pro ty nejvyšší hodnoty, například mahákšauhiní = 10na23, ba dokonce asankhjéja označující 10na140. Ale Indové uměli počítat i druhým směrem: nejmenší starověká délková míra je udána hodnotou 1,37x10na-10 angul, což odpovídá 0,000 000 002 436 centimetru. Také čas si staří Indové měřili velmi přesně, a to až na zhruba 1/17 sekundy. Mimo základní početní úkony znali Indové umocňování i odmocňování na druhou a na třetí. Už v prvních staletích našeho letopočtu je doložen pojem nuly (šúnja) a byla zavedena desítková poziční soustava. Indické číslice přejali později Arabové a od nich se rozšířily do Evropy, takže tzv. arabské číslice jsou původu indického. V druhé polovině 5. století vznikl nejobsáhlejší veršovaný matematicko-astronomický spis Árjabharíja (Spis Arjabhatův), kde je udána přibližná hodnota Ludolfova čísla pí jako 62 832/20 000 , což se rovná 3,1416 a kde jsou řešeny i složité algebraické úkony, například ab = 1/2 [(a + + b)na2 - (a na2 + b na2)] . Už tehdy Árjabhata hlásal, že Země se otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce, leč jeho názor se neuplatnil. V astronomii Indové přejímali dost od Řeků, ani v geometrii je nepředčili, v aritmetice si však uhájili prvenství. Znali řešení rovnic o více neznámých, ba dokonce si věděli rady i s neurčitými rovnicemi druhého stupně. Geometrie se rozvíjela už v nejstarších dobách ve spojení s védskými obřady, neboť ke každé oběti bylo nutno postavit oltář a přesně vyměřit obětiště. O tom poučovala tzv. pravidla šňůry (šulvasútra); odtud vidíme, že běžnou věcí bylo sestrojování obrazců a měnění jich na jiné obrazce o téže ploše. Staří Indové znali poměr strany čtverce k úhlopříčce, věděli, že čtverec sestrojený na úhlopříčce daného čtverce má dvojnásobnou plochu a k Pythagorově větě dospěli zhruba o jedno století dřív před Pythagoras. Během vývoje však když se uctívání bohů a provádění obětí přeneslo do chrámů, zmizel starý kult - a tak tyto staré zárodky geometrie upadly skoro v zapomnění. Ale jak se 1. tisíciletí našeho letopočtu chýlilo ke konci, nastával soumrak staré indické kultury, ztrácí se myšlenková svěžest a nepřichází nic nového. Tvůrčí schopnosti Indů jako by usínaly.
Materia1ismus Filozofové šesti bráhmanských filozofických směrů (šaddaršana, totiž mímánsa, njája, vaišéšika, jóga, sánkhja a védánta) nám zanechali své nauky v četných textech, avšak z učení staroindických materialistů se nám dochovaly jen porůznu roztroušené zlomky, zmínky a citace v dílech jejich odpůrců a hojné stopy vlivu ve vědách a uměních. Je to zřejmý následek ostré reakce bráhmanských kruhů proti bezbožníkům tvrdícím, že änení“ (na asti, násti, odtud nástika, materialista). Nejstarší a nejrozšířenější název pro materialisty je nástika, popírač, toho však bráhmani užívali i pro jiné nevěrce, například pro buddhisty a džinisty a vůbec pro všechny, kdo zapochybovali o jejich výlučnosti a o pravdivosti toho, co hlásali. Manu ve svém zákoníku staví nástiky na stejný stupeň se zloději a vrahy, což je jistě poučné. V Rámájaně se vyskytuje takový nástika jménem Džábáli; jeho nauka je shrnuta ve dvou slovech: násti param, není nadpřirozena. V ortodoxních textech jsou také hojné narážky na änerozumné lidi“ (abuddha), jimiž jsou podle souvislosti bezpochyby míněni materialisté. Protože se materialismus zaměřoval výhradně na tento svět (ihalóka) odmítaje jsoucnost nějakého onoho světa (paralóka), je znám jako lókájata (také lókájatamata nebo lókájatadaršana, filozofický názor zaměřený na svět). Termín lókájata se však ve významu materialismus ustálil až ve staletích kolem počátku našeho letopočtu a možná i později; ještě buddhistický kánon jím označuje bráhmanské přírodní vědy. Názvy čárvákamara, čárvákovský názor, nebo čárvákadaršana, čárvákovská filozofie, jsou vykládány jednak osobou mudrce Čárváky, jednak jako odvozenina od slovesného kořene čarv-, jíst, nebo jako čáru vák, líbivá řeč, kterou prý materialisté obluzovali lid; tento výklad je silně podezřelý, ba nepravděpodobný. V Mahábháratě známe jakéhosi Čárváku, jenž je tam líčen jako výmluvný démon; vytýká Judhišthirovi vraždu příbuzných a je označován za zpupného zlosyna, zároveň však za proslulého mudrce a myslitele. To vše se zlomky jeho výroků je důkazem Čárvákovy opozice proti učení bráhmanů. Zmíněný už Džábáli, vystupující v Rámájaně jako ministr krále Dašarathy z Ajódhji, staví svou politickou argumentaci na racionalistický, ba možno říci materialistický (str.74)
základ. Zajímavou skutečností tu je zejména to, že mytický světec Vasištha podporuje Džábáliho vývody a prohlašuje je za naprosto správné a opodstatněnější než neprozíravé úmysly Rámova bratra Lakšmany. Také bárhaspatja nebo aušanasa znamená materialista, neboť za zakladatele materialistické filozofie jsou považováni Brhaspati nebo Šukra zvaný Ušanas. V Maitrájanjópanišadě jsou oba ztotožněni - Brhaspati se prý vtělit v Šukru, aby svým učením zavedl démony v blud, a tak způsobil jejich zkázu. Také Ušanas je považován za učitele démonů. Dochovaly se citáty z později vytvořeného a Brhaspatimu připisovaného spisu Bárhaspatjasútra (Brhaspatiho poučení). Je zvláštní, že božský učitel a pěvec Brhaspati jak je znám a hinduistického bájesloví, se tu najednou představuje co zakladatel materialismu. Brhaspati je však také jmenován jako první autor v posloupnosti předchůdců Kautiljových, je tedy spojován také se státovědou politikou a ekonomií. Text Kautiljovy Arthašástry (Věda o prospěchu)je uveden poklonou Šukrovi a Brhaspatimu a při výkladu jednotlivých otázek se Kautilja několikrát dovolává názorů hlásaných školou Rrhaspatiho a Ušanase. V pojetí Arthašástry zřetelně převládá vliv materialismu, takže tu snad je východisko k řešení tohoto problému. Počátky filozofického materialismu vidíme v názorech Uddálakových v Čhándógjópanišadě. Uddálaka, otec Švétakétuův, jejž Vátsjájana uvádí mezi svými předchůdci v bádání o rozkoši, žil v druhé polovině 7. století před n. 1. a je snad nejstarším známým filozofem všeho lidstva. Vycházel z pozorování jevů při usínání, při probouzení, při půstu, při umírání atd. a z různých pokusů pak vysoudil, že základními prvky jsou voda, potrava a žár. Posledním principem, z něhož všechno vzniká a do něhož se všechno opět vrací, je bytí. Uddálaka nikde nepraví, že bytí je nějaký duch nebo nadpřirozená síla; je to podle něho něco drobného a jemného, leč hmotného. Závěrečným vývodem Uddálakova materialistického monismu je, že svět, jenž je transformací hmotného bytí, je hmotný - a tudíž věčný. Názory Uddálakovy nejsou ovšem ještě prosty magie, přece však je tu naprosto zřejmý ideologický rozdíl mezi Uddálakovým materialismem a Jádžňavalkjovým idealismem. Bráhmanští sestavovatelé Čhándógjópanišody chápali Uddálakovo bytí idealisticky a jeho teorii měli za jakýsi druh panteismu - a jen tomu můžeme děkovat, že se nám Uddálakovo učení dochovalo. Myslitelé směru sánkhjového považovali Uddálakovo bytí prosté za prahmotu, ale filozofové védántští je ztotožnili se svým idealistickým duchem. Jako zakladatel materialismu je jmenován také Dhíšana, osobnost méně báječná než Brhaspati, ale méně také zmiňovaná. Doba Dhíšanova je nejistá; žil ještě před Buddhou, tj. asi v 6. století před n. l. Zmínky o jeho učení jsou i v Mahábháratě a v Manuově Dharmašástře. Dhíšana zaútočil nejprve na autoritu véd. Popíral jejich božský původ a tvrdil, že jejich sestavovatelé byli vychytralí a lstiví podvodníci, kteří si šalbou a klamem zajistili blahobyt. Dhíšana praví, že není žádného boha. Svět je různorodý a nekonečný a skládá se ze čtyř prvků: země, vody, ohně a vzduchu. Žádný pátý element, éter, neexistuje. Tělo je složeno ze čtyř prvků a jeho duší je vědomí. Na otázku, jak vzniká vědomí v těle, jež je složeno z prvků vědomí nemajících, odpovídá Dhíšana, že jako cukr a rýže samy o sobě nejsou opojné, leč smícháme-li je v určitém poměru a necháme-li je zkvasit, zrovna tak smíšením čtyř prvků v určitém poměru vzniká po zvláštním procesu, tj. po změně kvantity v kvalitu, vědomí. Smrtí končí život, neboť vědomí nemůže existovat bez těla. Oběti, spása, ráj, to je blud. Většina idealistických filozofů uznávala tři zdroje poznání: přímé pozorování, logický soud a sdělení. Podle Dhíšany je však jediným zdrojem správného poznání jen přímé pozorování. Sdělení může být nepravdivé a logický soud je osnován na znalosti obecných spojitostí, která může být mylná, protože vzhledem k nekonečné mnohostrannosti světa, předmětů a jevů nemůžeme nikdy tvrdit, že jsme obecné souvislosti obsáhli dokonale. Některá místa však ukazují, že logický soud nebyl zavrhován úplně. Není bez zajímavosti, že tytéž zásady teorie poznání, jak je vyjádřil Dhíšana, zejména že pravým pramenem poznání je přímé pozorování, obsahují vědecké spisy tantrické (pozdního tzv. vadžrajánského buddhismu). A byli to tántrikové, kdo podal důkaz o důležitosti experimentu pro vědecké poznání. Podle mínění ortodoxních lékařských kapacit Čaraky a Sušruty je sídlem vědomí srdce, tantrické texty však za sídlo vědomí určují mozek nebo přesněji mozkomíšní systém. Staroindičtí materialisté nevypracovali příliš teorii hmoty; jejich učení bylo zaměřeno spíše na problémy sociální, politické a etické. Mezi hlavní rysy staroindického materialismu patří jednak otevřený a vytrvalý boj proti všem bráhmanským praktikám, proti tvrzení o božském původu védských textů, proti společenské nadřazenosti bráhmanů, s čímž souvisí revoluční tehdy myšlenka o rovnosti stavů a kast, a jednak teorie poznání, podle níž hlavním zdrojem pravdivého poznání je přímé pozorování. Bůh hrál i v idealistických systémech indické filozofie vždy nepodstatnou úlohu, a proto shledáváme ve staroindickém materialismu tak málo útoků proti představě boha. Vždyť i některé ortodoxní směry jsou ateistické. Skutečný vztah mezi materialismem a idealismem není ovšem tak nesmiřitelně protikladný, jak se obecně má za to ve zjednodušujících poučkách vulgárního marxismu. Byla by proto ohromná chyba, kdybychom omezili staroindický materialismus jen na čárvákovce a lókájatiky. Znamenalo by to zúžit sociální základnu tohoto filozofického (str.75)
směru a zmenšovat jeho význam. Dosavadní výklady, které chápou dějiny indické filozofie jen jako dějiny specificky indického nábožensky-mystického idealismu, tak ovšem činí a nevidí nebo nechtějí vidět materialistické tendence a vlivy v jiných filozofických systémech tradičně počítaných mezi idealistické. Materialismus lókájata bývá vykládán jako lókéšvájatah v lidu rozšířený. Zdá se, že materialismus tedy nebyl doktrínou nějaké jednotné filozofické školy, jak tomu bylo u ostatních filozofických směrů, nýbrž že to byl jakýsi široký živelný proud odporu proti bráhmanismu. Jeho vlivy lze vidět v mnohých idealistických systémech pod vrstvami mytologickými nebo nábožensko-etickými. Není nadsázkou, řekneme-li, že materialismu a jeho tendencí, ať uvědomělých, nebo živelných, zůstala ze šesti bráhmanských filozofů uchráněna nepochybně jen védánta. Ta totiž nejúplněji vyjadřovala ideologii ekonomicky vládnoucích tříd, a proto jí připadla úloha semknout síly idealistického tábora v boji proti materialismu. Byla to úloha nevděčná - materialismus je výsledkem přirozeného myšlení a úplně zákonitě tedy prostupuje všechny produkty lidského ducha, byt' se snaží o metafyziku. Vlivům materialismu se neubránila mímánsa, njája ani vaišéšika; jóga a sánkhja byly idealizovány až později a materialismus, ovšem primitivní a živelný, leží přímo v jejich základu. Mímánsa je vlastně racionalizací rituálu. Kumárila svědčí o tom, že v praxi byla mímánsa totožná s lókájatou a že teprve on ji přivedl k teismu. Z jeho tvrzení vyplývá, že jakkoli byla mímánsa vždy idealistická, byt' ateistická, přece do ní pronikly aspoň některé prvky lókájaty. Filozofové njáji se zabývali především rozpracováním teorie poznání a formální logikou. Jejich živelný materialismus vystupuje zejména v názorech, že hmotný svět existuje objektivně a že to, co je nepřístupno smyslovému vnímání neexistuje. Neuznávali nadpřirozený původ védských sbírek ani existenci vesmírného ducha. Původně stáli v opozici proti bráhmanskému učení - v Mahábháratě vystupuje šakal, jenž se narodil šakalem proto, že byl v minulém životě stoupencem njáji. Vaišéšika je těsně spjata s njájou; v historii indické filozofie byly vždy chápány jako dvě části jednoho celku. Zatímco hlavní pozornost njáji je věnována teorii poznání, zaměřuje se vaišéšika na teorii atomového uspořádání vesmíru. Atomy existují věčně a jsou ve věčném pohybu; příčinou tohoto pohybu je přírodní síla adršta, neviditelno. Spojování atomů ve vyšší celky není jen prostým mechanickým jevem, je to změna kvality. Tehdejší stav vědy nedovolil mudrcům vaišéšiky blíže specifikovat neviditelno - a tudy později pronikaly do vaišéšiky idealistické výklady. Jóga má jeden důležitý moment společný s tantrismem: je to systém psychofyzických cvičení. A kdyby v józe nebylo neorganicky zavedeného pojmu boha, pak by vlastně nebylo podstatného rozdílu mezi ní a sánkhjou; v Mahábháratě jsou obě uváděny jako směry nevédské. Už nejstarší odkazy na sánkhju byly vlastně odkazy na jógu. Lze oprávněně předpokládat, že původní sánkhja byla teoretickou součástí jednotného systému, jehož praktickou součástí byla jóga, že totiž teorie a praxe jednotného rituálního komplexu málo vyvinuté zemědělské společnosti se vývojem rozštěpily v systémy dva. Účelem zavedení pojmu boha do jógy bylo snad učinit ji přijatelnou i pro teisty, a umožnit tak širší dosah jejích zásad. Pojem boha v józe je však zcela neorganický a vůbec nesouvisí se základy jejího učení. V pozdějších textech je ovšem jóga a její technika vykládána čistě idealisticky. Za zakladatele sánkhjové filozofie uvádí tradice mudrce Kapilu, jenž žil někdy na rozhraní 7. a 6. století před n. l. Byl jedním z prvních filozofů, kteří se snažili odpoutat od védských dogmat. Kapila hlásal, že tento svět nebyl stvořen, nebylo tudíž žádného stvořitele, a svět se vyvíjel postupně. Vesmír je výsledkem změn prahmoty, v níž není nic nehmotného. Teorie prahmoty je základem učení sánkhji. Tato hmotná podstata je základem všeho, co existuje je věčná, nemá počátku ani konce a její pohyb je právě tak věčný jako ona sama. Kapila uznával objektivnost příčinných spojitostí v přírodě, spontánní vývoj přírody od nižších forem k vyšším. Svých živelně materialistických názorů o vztahu příčiny a účinku využívá Kapila k ostré kritice bráhmanského učení, jež má za příčinu světa Brahmu, Stvořitele. Kamenem úrazu byl ovšem pro Kapilu problém vzniku vědomí. Odmítal sice idealistický názor, že vědomí je vlastnost duše, ale nepřijímal ani názor materialistů; vymyslel si pasívní duchovní princip. Nicméně se obával, aby jeho duchovní princip nebyl vykládán idealisticky, a upozornil na to, že nemá být chápán co synonymum duše. Slabost Kapilova je tu v tom, že nebral zřetel na kvalitativní změny ve vývoji. Chápal vývoj jen jako změnu v kvantitě. Tvrdil sice, že vědomí je nejvyšším bodem vývoje hmoty, ale zůstal na půli cesty. Základní kategorie sánkhji, totiž prahmota (prakrti) a duchovní princip (puruša), připomínají podobné kategorie tantrismu, ba jsou vlastně s nimi totožny. Mnozí badatelé se domnívali, že tantrismus přejímal od sánkhji, ale to je omyl. Sánkhja je rozvinutější filozofický výraz teoretického základu obsaženého v tantrismu. A nadto, a to je hodno pozornosti, džinistický komentátor Šílánka tvrdí, že mezi sánkhjou a lókájarou není žádného podstatného rozdílu. V tantrismu je vznik světa vykládán jako vznik člověka, tj. sexuálním aktem. Podobně byly v rané sánkhje chápány prahmota a duchovní princip. Gaudapáda píše doslovně: äJako zrození dítěte má původ ve spojení muže a ženy, tak i vznik světa je výsledkem spojení prahmoty (str.76)
a duchovního principu.“ Takový význam termínu puruša je běžný i ve starších upanišadách; a prakrtí je přirovnávána k tančící dívce a stydlivé nevěstě. Sánkhja vyšla z téhož zdroje jako tantrismus, ba spíše možno říci, že sánkhja vyšla z tantrismu, neboť jemu jest přisoudit časové prvenství. Tantrismus ovšem zůstal ve svém primitivním stavu, zatímco sánkhja se rozvíjela dál. Raná sánkhja, řečeno stručně, byla primitivně materialistickým učením o prahmotě. Přívěskem celkem nefunkčním tu je pojem puruši, osamostatnělého vědomí, snad jako odezva anomálního postavení muže v matriarchální společnosti. Ať je však pojem duchovního principu v sánkhje jakkoli bezvýznamný, přece se stal průlomem, kudy do sánkhji vnikaly idealistické představy. Puruša byla interpretována ve významu védántském a to pak v souvislosti s dalšími kompromisy a úpravami umožnilo, aby původní materialistický duch sánkhji byl převrácen ve svůj protiklad a sánkhja byla vřazena mezi ortodoxní filozofické systémy bráhmanské. Sánkhja obohatila indickou filozofii o základní ideje pozitivních věd. Nejdůležitější z nich jsou teorie hmoty, příčinnosti, poznání a vývoje. Ale už od nejstarších dob byly činěny neustálé pokusy, jak sánkhju přetáhnout do idealistického tábora. Sánkhja byla vystavena silnému vlivu spiritualismu a bylo do ní vpašováno tolik idealistických myšlenek, že pozdní sánkhja zůstala ve vztahu k sánkhje rané jen díky tomu, že zachovala totožnou terminologii. Její obsah byl však naprosto zidealizován. Tak i idealistické systémy bráhmanské filozofie vyrůstaly ze základů živelného materialismu. Idealistické filozofické směry vytvořily představu neskutečnosti tohoto světa, představy přeludu (mája), popření života, na druhé straně však materialismus, ať jakkoli potírán, se buď živelně, buď uvědoměle stal životní filozofií všech, kdo nechtěli zůstat otroky svého bytí, nýbrž chtěli ho plné využít. Vidíme to v indickém umění i ve vědě.
Kámasútra Dočetli-li jste můj zdlouhavý výklad až sem, jistě se mírně znepokojeni ptáte, proč se v doslovu k Poučení o rozkoši tolik rozepisuji o Guptovcích a o materialismu. Příčina je závažná: pro pochopení historického kontextu, v němž Poučení o rozkoši vznikalo, je to zcela nezbytné, neboť si troufám tvrdit, že Vátsjájanovo dílo je svérázný produkt zlatého věku za vlády Guptovců a zároveň, ať jakkoli ortodoxní se zdá Vátsjájanův přístup k tématu v úvodních odstavcích první hlavy, je výrazem materialistického pohledu na život a na svět. Rád bych to s vaším laskavým dovolením vyjádřil obrazně: společenské prostředí za vlády Guptovců je jako prahmota a materialismus je jako duchovní princip - a z jejich spojení vzešla Kámasútra. O osobnosti Vátsjájanově se neví téměř nic; tvar jeho jména napovídá, že byl mladším synem Vátsjovým a jeho předkem byl jakýsi Vatsa. O době vzniku Kámasútry jsme odkázáni na dohady. Súrjanárájan Vjás klade Vátsjájanu a jeho dílo do 1. století před n. 1., Haraprasád Šástrí do 1. století n.1., Prabódhčandra Bágčí do 4. století n.l. Leč uvažujme! Jazyk, jímž je Poučení o rozkoši psáno, nám neříká vůbec nic. Je to klasický sanskrt, jenž, kánonizován gramatikami, téměř nepodléhal vývoji. Hovorová řeč té doby, v níž předpokládáme vznik Kámasútry, byla už značně odlišná od sanskrtu, jejž má frejíř, jak píše Vátsjájana, ävhodně střídat s dnešní řečí toho kraje“. V Kámasútře máme doloženo jediné slovo, totiž ambá (mami!), jeden z milostných výkřiků. Ani z toho však nelze nic vysoudit, neboť tento tvar je znám už mnohem dříve, než bychom vůbec mohli předpokládat Vátsjájanu, a nadto existuje stále i v dnešní hindštině. Jest se tedy obrátit k obsahu Kámasútry a k souvislostem. Kámasútra líčí život zámožné městské smetánky v období hojnosti, bez válek a nepokojů, kdy kvetly vědy, umění a rozkoše; to bylo za Guptovců. V tvorbě Kálidásově (první polovina 5. století) lze sledovat nesporný vliv Kámasútry, Subandhu (6.-7. století Vátsjájanu přímo jmenuje ve svém dramatu Vásavadana. Také v Paňčatantře (asi 6. století) je o něm zmínka, zatímco Tanbákhjájika (asi 4. století), zdroj a základ Paňčatantry, o něm ještě neví. Lze se tedy oprávněně domnívat, že Vátsjájana žil a tvořil někdy ve 4.-5. století n.l. Tomu by také časově odpovídaly některé milostné skandály na dvorech královských, o nichž píše. Co do formy a do pojetí a zpracování svého tématu je starším protějškem Kámasútry proslulá Kautiljova Arthašástra (Věda o prospěchu). Dokonce i jazykový styl je velmi podobný: stručné sentence (sútra) prokládané bohatě rozvitými souvětími a tu a tam, obvykle na konci kapitol nebo odstavců, několik nerýmovaných čtyřverší (šlóka) k podtržení závažných myšlenek. Tenhle Kautilja hrál významnou úlohu za Čandragupty Maurjovce. Plutarchos píše, že Čandragupta se roku 329 před n.1. sešel s Alexandrem Velikým, když tento táhl do Indie, patrně aby s ním kul pikle. Podle Justina se však Čandragupta choval před Alexandrem příliš směle, takže měl být popraven, ale zachránil se útěkem. A pak se v Takšašile (nedaleko Šáhdhérí v dnešním Pákistánu) seznámil s Kautiljou. Sebrali vojsko a vyvolali obecné povstání proti tehdejšímu panovníku Dhananandovi, zbavili ho vlády a života a získali tak Magadhsko. Tento puč se později stal námětem Višákóadattova dramatu Mudrárákšasa (Rákšasův pečetní prsten). Čandragupta Maurjovec nastoupil na trůn magadhský asi rok po smrti (str.77)
Alexandrově, tj. roku 322 před n.1. Čandragupta Maurjovec byl přísný a despotický vladař. Justinus píše, že osvobodil lid od nadvlády cizinců a pak ho sužoval otroctvím. Jeho autokracie byla organizována skvěle a hlavním jeho rádcem byl Kautilja, jenž prý Čandraguptu sváděl k činům hanebným. A vskutku, Kautilja byl velmi schopný politik a zasloužil si přízvisko indický Machiavelli, jež mu později přivěsili Evropané, přestože by bylo logičtější nazývat Machiavelliho florentským Kautiljou. Proslulá Kautiljova Arthašástra obsahuje všechno, co má vědět řádný panovník. Každá hlava je zpracována vždy na základě odborné literatury dřívější, mnohé názory však byly ovlivněny běžnou praxí na dvoře královském a v tehdejším státě. Celá Arthašástra je prodchnuta zásadami bezohlednosti, síly a lsti a dokazuje tak Kautiljův smysl pro politiku a ekonomii absolutní monarchie. Někteří vědci se domnívají, že Arthašástra je dílo později Kautiljovi připsané, asi ze 3.-4. století n.l., je však pravděpodobné, že v té době byla Arthašástra jen přepracována. V této souvislosti je zajímavé, že pozdější věky ztotožnily Vátsjájanu s Kautiljou; důkazy toho jsou ve slovnících v Hémačandrově Abhidhánačintámani, v Jádavaprakášově Vaidžajantí a v Purušóttamadévově Trikársdašéše (vesměs 11. a 12 století). Praví se tam, že jména Kautilja, Vátsjájana, Čánakja, Višnugupta, Mallanága, Pakšilasváruin, Dramila aj. označují tutéž osobnost. Je známo, že Kautilja byl zván též Čánakja nebo Višnugupta a jména Mallanága užil zmíněný už Subandhu pro Vátsjájanu. Jakýsi Pakšilasvámin Vátsjájana je autorem komentáře Njájabhášja (Njájový komentář) a žil pravděpodobně ve 4. století, přibližně v době, v níž už můžeme předpokládat vznik Kámasútry. A tenhle Pakšilasvámin byl prý první, kdo začal obohacovat stručný sútrový styl květnatějšími větami, což právě vidíme v Kámasútře - a také v Arthašástře. To by mohlo znamenat, že snad lze ztotožňovat Pakšilasvámina Vátsjájanu s naším Vátsjájanou Mnichem, jak napovídají slovníky. Ztotožnit Vátsjájanu s Kautiljou však se zdá příliš absurdní, leč můžeme tu při troše dobré vůle hledat důkaz pro předpoklad, že Arthašástra byla skutečně znova redigována v té době. Zda to byl sám Vátsjájana, kdo to provedl, nebo někdo jiný, to zatím nelze říci. Vátsjájana nebyl prvním z mistrů svého oboru, jak sám přiznává v úvodu ke Kámasútře; je však nejstarší, jehož dílo se dochovalo až do našich dnů. Uvádí mnohé své předchůdce a často se na ně odvolává, ba cituje jejich názory, a1e o nich už nevíme vůbec nic. Pradžápati, Manu, Brhaspati a Nandin jsou postavy zřetelně bájeslovné. V Indii bývalo odjakživa dobrým zvykem vést tradici až od bohů. Co se týče Nandina, je tu jedna zvláštnost: je totiž tradičně považován za starého mistra v oboru divadelní teorie a divadelní teorie byla vždy v těsné souvislosti s teorií literární. Jak to souvisí s Kámasútrou? Plynule. A hned se vynasnažím to vysvětlit. Každé drama a každé literární dílo bylo psáno tak, aby v divákovi nebo v posluchači vzbuzovalo nějakou náladu, aby vyvolávalo äšťávu“ (rasa). Bylo jich devět: milostná (šrngára), hrdinská (víra), komická (hásja), patetická (karuna), děsivá (bhajánaka), překvapivá (adbhuta), odporná (bíbharsa), popudlivá (raudra) a posléze uklidňující (šánta). Z těchto nálad byla nejoblíbenější a nejrozšířenější milostná, jak jinak. A tvorba v této náladě má Kámasútru a další učebnice lásky přímo za svou teoretickou základnu a za zdroj svých termínů; básníci se inspirovali milostnými traktáty a popisovali podle nich jednotlivé druhy milenek, části jejich těla nebo milostné scény, polohy, pocity. Zvláštností staroindického dramatu je jednak to, že různé jeho osoby mluví podle svého společenského postavení různými jazyky, totiž sanskrtem a jazyky prákrtskými, a jednak, že ve většině starých dramat vystupují některé stereotypní postavy, například kladný hrdina, obvykle král, záporný hrdina, milenka a dále světák, nohsled a šantala. Hle - typy z Kámasútry! Milostná literární nálada se rozbujela zejména v dvorské poezii sanskrtské a hindské a přetrvala staletí. Vizte několik příkladů z tvorby Bihárílálovy (17. století) tento básník, psavší bradžským nářečím hindštiny, vyniká pronikavým pohledem a hutností výrazu v lyrických čtyřverších. Takto líčí Bihárilál dívčí náznaky a znamení: Když houpajíc boky a úkosem hledíc tam s družkami kráčela jakoby nic, tu odvátým rouchem jsem její zřel bříško a planoucí oči mi slíbily víc. Nebo cizoložný vztah mezi svatým mužem a cizí paní: Milenka se směje světci, jenž čte o cudnosti ženám. Světec, neboť zná své hříchy, bledne: äKéž se nečervenám!“ Oblíbeným námětem poezie milostného stylu byl i básnický popis všech jednotlivých částí ženského těla äod nehtu na noze až po uzel vlasů“ (nakhašikha). Podívejte se na několik dalších strof Bihárilálových: Celkový pohled - Tak jako bambusu mladinká snítka pod tíhou půvabů dívka se sklání. Každý, kdo spatří ji, svěží a krásnou, zrakem svým zálibně spočine na ní. (str.78)
Vlasy - Když si dívka rozčesala vonné, hebké, dlouhé vlasy, srdce mé se chvěje v zmatku - uvázlo v té spoustě krásy. Oči - Zpod cípu jemného sárí zazářil pohled něžný a měkký, jak by dvě rybky se kmitly ve vlnách Gangy, posvátné řeky. Nos - Milenčin nosík zdobí perla krásná a velká, jako by na květ čampakový usedla včelka. Zuby - Nesměj se tak často, ty má milá, jasem zoubků bys mě oslnila. Ňadra - Letní žár se bojí chladu - a zima přijde brzy! Kde se skryje? V dívčích ňadrech, v té nedobytné tvrzi. Nohy - Ta kráska urostlé má nožky jak banánovníkové kmeny. Tím nadšeni jsou všichni chlapci a všechny dívky - zahanbeny. Vátsjájanova Kámasútra je nejstarší dochovaná učebnice lásky nejen v Indii, nýbrž v celém světě, nepočítáme-li Ovidiovo Umění milovat, jež vlastně není učebnicí v tom smyslu slova. A je to skutečně vynikající vědecký spis (šástra), jenž překvapuje svou soustavností a podrobností. Z pozdějších dob známe ještě několik dalších děl tohoto oboru; je to například Kókkókova Ratirahasja (Tajnosti lásky) z 12. století a Kaljánamallova Anangaranga (Herna Amorova) ze 16. století. Ty však už nepřinášejí nic nového, jak by také mohly, spíše jen komentují a rozvádějí poučky Vátsjájanovy. Originalitou vyniká jen stručná příručka Džajadévova Ratimaňdžarí (Kytka veršů o lásce) asi z 12.-13. století, která lapidárně v několika desítkách nerýmovaných veršů podává to nejzákladnější poučení jakoby určené milenci už už spěchajícímu na schůzku. Nadto přináší i některé teoretické postřehy dříve neznámé nebo zanedbávané. Zmíním se o něčem. Vátsjájana třídí milence a milenky podle rozměru, podle náruživosti a podle vytrvalosti, a to vždy po třech skupinách, jak jste si už byli přečetli. Ratimaňdžarí se v tom liší: Ženy čtverého jsou druhu: nejdřív lotosový kvítek, dále rozmara a škeble, potom slonice, jak známo. Muži, ti se třídí takto: zajíc, jelen, býk a hřebec. Kráska, jež má oči něžné jako lotosové květy, pěkný nosík, pevná ňadra, hebké vlasy, útlé údy, sladký hlas a dobré mravy, jež se šperky zdobí vkusně a má ráda zpěv a hudbu, to je lotosový kvítek. Rozmara je žena svůdná, jež se vyzná v milování; nosík drobný má jak poupě, tvrdá ňadra, vábné tělo, lásky žár jí z očí plane, urostlá je, roztomilá, hned se směje, hned zas pláče, nálady své rychle střídá. Škeble podlouhlé má oči, je vždy šlechetná a dobrá, půvabem svým okouzluje jako kráska málokterá; její svěží hrdou šíji krášlí trojí jemná vráska, ve hrách milostných se kochá stále toužíc po rozkoši. Slonice má plné rety, silné ruce, nohy, prsty, mocně rozbujelá ňadra, masitý a tlustý zadek; v jejím nitru zuří oheň neuhasitelné vášně, jenom slasti vyhledává, jí a pije jako čtyři. Zajíc milenčin je otrok, slabý je a nerozhodný; pěkně zpívá, mile mluví, šestipalcový má klenot. Jelen milenec je dobrý, šlechetný a pravdomluvný; vzácný půvab má a klenot, jenž je dlouhý osm palců. Býk je laskavý a moudrý, žena jím však snadno vládne; zkušený je v milování, (str.79)
klenot na deset má palců. Hřebec bývá sice chudý, hrdý však a nebojácný; tělo má jak ze železa, dvanáct palců dlouhý klenot. Podle toho rozdělení muž ať milenku si hledá: zajíc - lotosový kvítek, k rozmaře se jelen druží, býka uspokojí škeble, k slonici pak patří hřebec. Džajadéva nadto děli milenky podle věku, což v Kámasútře není: Milenky jsou podle věku roztříděny do čtyř skupin. Muž ať vybere si tedy podle vlastností a z lásky malou holku, hezkou dívku, zralou ženu nebo babu. Do šestnácti let je holka, dívka je až do třiceti, do let pětapadesáti milenka je zralou ženou, nad to výše už je baba - to ať muž si uvědomí. Dárkem dá se holka získat, dívka však jen čistou láskou, žena dopisem či vzkazem, avšak ne tak snadno baba. Láska holky dává sílu, láska dívky však ji bere, miluješ-li ženu, stárneš, baba smrt ti prorokuje. Přínos Džajadévův je i v tomto podrobném hodnocení: Nejlepší je studna lásky, jež je přiměřeně velká, vypouklá jak želví krunýř, pevná jako sloní plece, vonnější nad bílý jasmín, chloupky vůbec nezarostlá. Tohle patero je kladů, dále záporů je čtvero: je-li nepříjemně chladná, příliš hluboká či mělká, nebo jako kravská tlama, stojí za zlámanou grešli. Mužská zbraň je kyj či oštěp, jak to učí mudrcové: kyj je mohutný a silný, oštěp štíhlý však a dlouhý. V mnoha rysech však se Džajadéva shoduje s Vátsjájanou, jenž praví, že ävášeň nebere ohledy“ a äpři roztočeném kole chtíče se nedbá na místa“: Milenku lze líbat na rty, na tvář, na oči a na šíj; rozbouří-li však se vášeň, pak je možno líbat ňadra, břicho, boky, zadek, stehna, nebo lotos mezi nimi. Co do zpracování a jazykového stylu je Kámasútra spis vědecký a Ratimaňdžarí je zaměřena spíš lyricky. A přece se obě shodují v tom, že zdůrazňují důležitost rozumového uvažování; Vátsjájana to činí průběžně na několika místech, Džajadéva jednou a stručně: Nejdřív milenku si vyber, potom urči čas a místo, avšak způsob milování nesmíš namátkou si zvolit: pro milenky různých druhů různé způsoby jsou vhodné. Milenec má tedy řádně zvážit všechny okolnosti. Je přece mimo vši pochybnost, že přistoupí-li se k řešení jakéhokoli problému opravdu vědecky, tj. zváží-li se všechny okolnosti a vezmou-li se v úvahu postřehy a naučení starých mistrů, nemůže se úspěch nedostavit; i v tom se Džajadéva shoduje s Vátsjájanou: Muž, jenž naučí se tohle, co tu bylo vyloženo, jistě každou ženu získá, kterou získat se mu zachce, nikdy před svatyňkou lásky neupadne do rozpaků. Asi mají pravdu. Nezapomínejme však, že Kámasútra je spis velmi starý a že my jsme jí nesmírně vzdáleni časově i prostorově, ba i svým pojetím světa. Buďme labutěmi, jež dovedou, jak Indové pevně věří, ze směsi vody a mléka vybírat toliko mléko. A vězme zároveň, že lásce jest se učit; a dnes často, jak praví moudrý Anatole France, než ji pochopíme a naučíme se jí, bývá už pozdě. (Lépe pozdě než nikdy. - České přísloví) Vladimír Miltner (str.80)
OBSAH Předmluva 5 Úvod 9 Milování 17 Panny 30 Manželky 37 Paní 42 Kuběny 52 Rady 63 Poznámka překladatelova 67 Vysvětlivky 68 Doslov 72
Kámasútra aneb Poučení o rozkoši jež napsal Vátsjájana Mnich Přeložil PhDr. Vladimír Miltner, CSc. Obálku a vazbu navrhl Pavel Rajský Graficky upravil Pavel Rajský Vydalo Avicenum, zdravotnické nakladatelství, Praha I, Malostranské náměstí 28, jako svou 4 160. publikaci Vydání 2., doplněné - Vyšlo v roce 1991 Stran 80 a 48 stran příloh Odpovědná redaktorka Milena Černohorská Technická redaktorka Gabriela Dušková Vytiskly Liberecké tiskárny, s. p. 735 21 08; 3l 08-079-91
