Posmrtný život

Katecheze posmrtného života patří ke každému kultu. Jsou tři základní vize předkládané ideologií a náboženstvím. První: po smrti člověk odchází do nicoty, druhá: odchází duše do nebe nebo do světla a třetí: zůstává zde na zemi mezi lidmi a pokračuje jako duchovní bytost, dokud se opět neinkarnuje. Přirozená víra uznává všechny tyto alternativy jako možné alternativy posmrtného prožívání.
Pokud lidský duch nemá možnost se po smrti jakkoli projevit, pokud člověk po své smrti nemá žádné vědomí, pak končí v nicotě a sám duch s tím nic nenadělá. Může však být reevokován mágem. Pokud si však duch nicotu uvědomuje jako prostor bez jakéhokoli podnětu, může sám ve své představě volat kteroukoli bytost a žádat o pomoc. Bytosti z nicoty lze vyzvednout trojím voláním jejího jména. Jakmile bytost své jméno zaslechne, jde tímto směrem a z nicoty vyjde ven k bytosti volající.
Druhou možností je cesta ducha ke světlu, které je jasné a neoslňující. Za tímto světlem je však přítmí a v něm netvor. Světlo lze zhasnout silným fouknutím a s netvorem lze bojovat mečem. Lépe je však světlu se vyhnout.
Největším problémem je ale odchod do "nebe". Již osm milénií jsou pozemské bytosti odvlékány na jiné planety do otroctví a na převýchovu. Kosmická autorita tuto praxi zakazuje a proto jsou lidé do nebe lákáni jako za odměnu nebo jako jedinou posmrtnou alternativu existence. Všem bytostem, které o odchodu do nebe rozhodují, sdělte, že se chcete vrátit zpět na Zemi a na svém rozhodnutí trvejte. Je úkolem rodového šamana povolat ducha zpět a udržovat s ním kontakt.
Třetí a nejlepší možností je zůstat zde na Zemi a věnovat se své rodině, svému rodu. Zůstat mezi těmi, které milujete a komu jste ochotni pomáhat. Založení vlastního mocenského nebo intelektuálního rodu je jedním z cílů Přírozené víry.