1. Amerika zůstává velmocí

Když udeřila krize, všude byly slyšet komentáře "konec americké éry", "svět bez Ameriky" a podobně. Panovala představa, že panika na finančních trzích znamená konec americké moci.
Takové komentáře byly přehnané a nebraly v úvahu historii - strach zvítězil nad fakty. Za posledních 350 let byl globální politický systém ovlivněn liberálním kapitalismem, původně pocházejícím z Velké Británie, později ze Spojených států. USA zažily velmi turbulentní finanční historii a právě jedny z nejhorších krizí během 50 let po občanské válce vytvořily z USA světově nejrozvinutější ekonomiku.

2. Liberální kapitalismus funguje

Anglosaský kapitalistický model byl do začátku krize považován za méně efektivní než více civilizovaný humanistický evropský model. Bylo to špatně?

Krize jen prověřila stabilitu společností, vlád a měn. A americká ekonomika vypadá nyní překvapivě zdravější. Daří se dolaru. Zděšení investoři věří, že je lepší vložit své peníze do Ameriky. Flexibilnější pracovní trh vedl k rychlejší ztrátě pracovních míst, ale pomůže rychlejšímu oživení.

Lekcí pro Evropu je pomalý bolestný přechod k liberálnějšímu kapitalismu. Socialistické politické strany v Řecku a Španělsku jsou donuceny k liberálním reformám, protože, jak již dříve říkala Margaret Thatcherová, není jiná alternativa.

3. Extremistické státy jsou příživníci

Může to znít neslušně až škodolibě, ale vlády zemí jako Irán nebo Venezuela parazitují na globální ekonomice.

Místo aby přinášely nabízely model, jsou závislé na úspěchu kapitalismu. Když se kapitalismu daří, roste cena ropy a vlády těchto zemí mají dostatek peněz na národní podporu a hrátky v cizině. Když se globální systém zhroutí, tyto státy zkrachují.

4. Starý známý komunismus vymřel

Ani globální ekonomická krize neposílá marxistickému socialismu vítr do plachet. Nejenže se většina evropských zemí obrací směrem k pravicové politice, ve světě se ani nevyskytují žádné známky návratu "proletariátu".

Přežívající "komunistické" země svůj úspěch připisují dobrému řízení vesměs kapitalistických ekonomik. Při pozorném pohledu je možné zaznamenat znárodnění bank v reakci na krizi nebo protesty proti úsporným opatřením; přesto žádná země neprohlašuje, že socialismus vyléčí ekonomické problémy.

5. Nikdo nerozumí světové ekonomice

Smutné, ale rozhodně pravdivé. Přes všechnu matematiku a teoretické modely zůstává ekonomika především intelektuální disciplínou a má daleko k exaktní, přesně předvídatelné vědě.

Počítače nedokáží odhadnout, jak se zítra bude vyvíjet akciový trh. Ekonomové nedokáží přesně určit, kdy přijde další krize. V každém okamžiku někteří ekonomové předpovídající krizi, a jiní naopak dobré časy. Často bývá otázka načasování a štěstí, že někdo vývoj uhodne, nelze mluvit o nějakých přesných opakovaně ověřených metodách.

Přesto to nesnižuje důležitost ekonomie jako vědy, protože základní poznatky a principy přinášejí nadhled a jsou klíčovým nástrojem pro každého člověka i firmu.

6. Finančním trhům už vůbec nikdo nerozumí

Finanční trhy jsou daleko volatilnější než reálná ekonomika. Ekonomové tak mohou s jistou nepřesností předpovídat chování reálné ekonomiky.

Někteří se snaží předpovídat chování finančních trhů (a ti často ztrácejí hodně peněz). Psychologie hraje klíčovou roli v těchto krátkodobých tržních fluktuacích. A náladu lze předvídat nejhůře.

Svou roli hrají i další faktory. Změny na kapitálovém trhu jsou dramaticky akcelerovány vývojem počítačů, komunikace a novým softwarem. Příval nových investičních instrumentů změnil za posledních 20 let kompletně systém fungování trhů. Finanční krize tento proces přibrzdila, ale jistě bude dále pokračovat. Vznikají nová rizika a okolnosti, kterým ani regulátoři, ani investoři pořádně nerozumějí. Jak ubíhá doba od krize, přirozeně opět roste důvěra ve funkčnost celého systému, roste tolerance k těžko měřitelnému a hodnotitelnému riziku.

Ledovec - dluh

7. Boj o finanční trhy skončil, boj o státní finance začíná

Vlády přispěchaly během krize s velkými garancemi a znárodňováním. Nyní trhy zkoumají stav vládních financí – bude Evropa schopna zachránit středomořské státy?

Mohou země s nekrytými penězi a gigantickými deficity dodat ekonomice dostatečný stimul, než investoři ztratí naději? Ukazuje se, že vlády nemají neomezenou moc pomáhat soukromým firmám a neustále stimulovat ekonomiku pomocí dalších deficitů. Netýká se to jen drobných ekonomik jako Řecko, může to hrozit i Spojeným státům. Ekonomikám teď hrozí nová rizika, nevídaná od 2. světové války.

8. Blíží se demografická krize

Posledních 10 let se často diskutuje o vlivu demografických změn na státní rozpočty. Teď už to není abstraktní problém – rostoucí výdaje v USA, Evropě, a dokonce i Číně začínají měnit představy investorů o tom, co si mohou vlády dovolit financovat.

Politika bude stále více ovlivněna snahou zvýšit hranici odchodu do důchodu ve snaze kompenzovat klesající zdroje a rostoucí výdaje na zdravotní péči. Vlády, které nedají do pořádku své finance, budou platit velkou cenu, především v době krizí, kdy mohou čelit spekulativním útokům.

9. Není žádná zaručená cesta

Velká krize rozdmýchala pochybnosti o tom, že západní svět dosáhl po 2. světové válce permanentně prosperujícího a stále stabilního demokratického uspořádání. Představa, že liberální kapitalismus povede ke stabilnímu světu s nízkým rizikem, rostoucí životní úrovní a k vyrovnání sociálních rozdílů, se ukázala jako mylná.

Západní svět, hnán globální konkurencí a technologickým pokrokem, se dostává do stavu vyššího rizika, rychlých změn a rostoucích sociálních rozdílů. Křehká sociální stabilita v některých evropských zemích povede k erozi původních sociálních modelů.

10. Politický vliv ekonomických subjektů

Žijeme v ekonomickém systému, který je závislý na malém počtu globálních firem, zneužívajících úzké vztahy s národními vládami. Kvůli své moci a majetku (příliš velké, aby směly zkrachovat) mají tyto společnosti možnost ovlivňovat zákony a regulátory, kteří je kontrolují.

Ve Spojených státech bylo mnoho pozornosti věnováno vztahu současných a minulých vládních úředníků s investiční bankou Goldman Sachs. Tyto blízké vztahy, představující riziko konfliktu zájmů, vyvolávají hodně pozornosti.

Můžeme zmínit i jiný pohled. Vládní zaměstnanci mají velký podíl na celkovém počtu voličů. Mohou ovlivnit své vlastní mzdy a důchody společnou volbou. A často to dělají.

Rostoucí role státu přirozeně a neodvratně vyostřuje konflikt zájmů a vede k morálnímu hazardu. Příkladem může být americká politika v oblasti bydlení, která je oprávněně hodnocena jako jeden z klíčových faktorů krize z roku 2008. K problémům vedla kombinace zájmových skupin a spotřebitelů hledajících levné úvěry: bank hledajících bezpečný a ziskový obchodní model; zprostředkovatelů; developerů; měst, jejichž daňové příjmy z majetku prudce rostly; a chudých, snažících se profitovat na americkém zdroji na peníze. Všechny skupiny dohromady tvořily velkou sílu, tlačící americký nemovitostní trh a finanční systém do rizikové situace. Nemovitostní bublina nebyla náhoda. Byl to jen výsledek desetiletí národní politiky, která hnala do systému peníze. Ukázalo se, k jak velké bublině to vedlo.