Když budeme mít snahu hledat zdroje našich problémů, hledejme je, ve svatých knihách.
Jistěže jsou inspirované nějakým Bohem, ale určitě ne tím, který přeje lidem a
tvoří pozemské systémy. Jako příklad uvedu Desatero. Jsou dvě, židovské a křesťanské.
V obou je přikázání nezabiješ! Lidé se dostávají do situace ve které zabijí a
pak třeba i sebe. Tyto události se mají prověřit, najít příčiny a odstranit je. Příčiny
problémů se nehledají, protože by se došlo až ke svatým knihám. Tedy nezabiješ,
ale zabíjí se ve velkém ve válkách, revolucích a jiných politických akcích. Komu
je tedy Desatero určeno a pro koho je závazné? A čím se liší Desatero živovské a
křesťanské? Křesťané mají potřebu ukazovat Krista na kříži jako symbol utrpení
a mučednictví. Proto z Desatera vypustili přikázání boha si ničím nebudeš
zobrazovat a desáté přikázání rozdělili na deváté a desáté, aby byl plný počet.
Bůh vše řídí, ale pojem je velmi nejasný. Pro mne je bůh funkce dominátora a dárce
systému, který je zástupnou autoritou pro vše na duchovní cestě. Bůh Stvořitel je
pro mne autorita, které patří vše dobré ve stvoření, i když vím, že tvůrců je
více. Absolutní bůh je ten, kterému patří naprosto vše, dobré i špatné a z jeho
vlivu nelze nikam odejít. Máme však možnost jít jeho cestou a na to nepotřebujeme
žádné svaté knihy, stačí studovat a systematicky poznávat svět a jeho zákonitosti
a pro funkci, kterou zde plníme, znát potřebné algoritmy, tedy vědět, jak se co dělá
dobře a čemu se vyhnout. Máme tak přístup k veškerému poznání, můžeme si přečíst
každou knihu a vybrat si to dobré, co můžeme ve svém životě uplatnit pro sebe, pro
vztahy a svoji funkci. Celá oblast poznání je nám přístupna a my sami poznání
hodnotíme z hlediska účelnosti, v souladu se svými potřebami, svědomím a příslibem
úspěchu. Toto je klíčová myšlenka, proto je uvedena i na počátku knihy Genesis. Je
rozhodující, kdo sdělí, co je dobré a co zlé, zda jsme to my sami a měřítkem je náš
úspěch nebo nám kdosi hodnocení vnutí a pak sleduje úspěch vlastní. Co považujeme
za osobní úspěch, to je je vskutku otázka a opět jsme u prosazení vlastní vůle a vůle
skupiny souvěrců.
Co jsem toho už napsal! Zpočátku jsem i vázal knihy a byl o ně zájem u těch, kteří
toto všechno znají. Pak jsem své psaní ukládal na Internetu a jsem nedávno vše
soustředil zde na stránce www.pomoztemi.cz/TEXTY/index.htm
A co vlastně píši? Ukazuji souvislosti a nabízím podněty k přemýšlení.
Píši, přijímejte poznání ze všech zdrojů a sami informace hodnoťte v souladu
se svými zájmy. Počítejte však s tím, že všichni budete souzeni podle svých skutků.
Takže vlastně nic nového, to věděli všichni.
A co píší svaté knihy? Svatý znamená věčný, trvalý. A kdo je napsal? Stoupenci nějaké
školy, zástupci vytvořené skupiny. Sokrates nic nepsal, ale vytvořil školu a psal
Platón. Tuto školu pak zlikvidoval Aristoteles. Kristus nic nepsal, později psali apoštolové
a Saul (sv. Pavel). Mojžíš také nic nepsal, Knihy Mojžíšovy sepsali židé v
Babylonu nebo později po návratu pod vlivem Zerubábela (Kniha Ageus). Jde tedy o
inspirované programové knihy silné zájmové skupiny s vlastní spiritualitou. Knihy
obsahují příkazy a zákazy, doporučení a návody. Vydělují tak souvěrce a předepisují
způsoby hodnocení a jednání. Souvěrci zásady takto přijímají a nemají s tím
žádný problém. Když přijmou, patří do skupiny a mohou zde počítat s kariérou.
Kdo nepřijme, ze skupiny odchází. Tresty a sankce se uplatní jen vůči nepřízpusobivým,
pokud ze skupiny odejít z nějakého důvodu nemohou.
-13-
|
