 |
Perspektivismus |
|
 |
1 | |
| 08 | Komunikace mezi skupinami |
|
| Pokud zde
píši o skupinách, mám na mysli skupiny velké i malé, formální i neformální,
zkrátka každý subjekt tvořený spolupracujícícmi lidmi řízený jedinou autoritou
ve formě osobnosti nebo řádu. Patří sem také historické entity, protože žádná
entita, tedy společenství tvořící civilizaci, nikam nezmizela, mohla jen změnit
svoji identitu a program. Společným znakem pro entitu a pro každou skupinu je snaha prosadit vůli své autority a posílit sebe a své postavení. Každá skupina má svůj sociální, mocenský a právní prostor, který je určující pro jejích existenční podmínky a možnosti dalšího růstu. Obvykle rámec pro existenci skupiny dává skupina organizačně vyšší nebo správní. Mám na mysli například, že každá organizace má svá pravidla, stanovy, ideologii, katechezi, řád a předpisy. Svému řádu se skupina a její členové podřizují dobrovolně, pokud mají možnost ze skupiny odejít nebo přijmout alternativu. Pokud ze skupiny úniku není, pak se mohou vytvořit sociální nebo mocenské tlaky se snahou po změně. Může jít o osobní násilí nebo ignoraci, revoltu, protestní akce nebo snahy reformní. Zde bych rád řešit vztahy mezi entitami, když vztahy mezi skupinami se společným systémem a řízené společnou autoritou problémy s komunikací zpravidla nemají. Vzniklé spory řeší vždy nějaká arbitrážní autorita a dohoda je možná. Mezi národy a entitami jsou však vztahy napjaté a pokud zde působí nějaká vyšší autorita, není nestranná. Současná doba však ve formě krize oslabila všechny národy, zejména národy mocné a vytvořila předpoklad pro novou organizaci správy velkých skupin, národů a entit. Je to úkol pro 21. století. Problém spočívá v tom, že žádný subjekt zde není schopen se dohodnout. Týká se to osob, rodin, malých i velkýcgh skupin. Důvodem může být nedostatek životních prostředků, ale především dlouhodobá zkušenost s konflikty a boji, ve které všechny subjekty dosáhly velkých schopností, zatímco schopnostem dohodnout se, musíme se znovu učit. Pro začátek si rozdělíme svět, aby měl každý své malé teritorium, ostatně, i predátoři mají své teritotium, to si značí a chrání. Dosud platilo pravidlo "vítěz bere vše", ale když už není co brát, musíme přijmout jinou zásadu: "můj dům, můj hrad" můžeme ponechat, ale potřebujeme nestrannou autoritu, která bude provádět arbitráž mezi velkými skupinami včetně (vesmírných) entit. Ta nás pak přinutí, abychom začali jednat na základě pozitivní energie, dobré vůle a v dobré víře. Vývoj k tomu cíleně spěje. Pak přijmeme zásadu "k úspěchu vede spolupráce a dobrá smlouva". |