Koncert Jaroslava Hutky
| Navštívil jsem dnes koncert
Jaroslava Hutky a byl to v mnoha ohledech silný zážitek. Natolik silný, že o něm
píši zde, ve svých úvahách. Ostatně, o koncertu Vladimíra Vysockého byla sepsána
celá divadelní hra. Na koncert jsem šel se znalostí pouze písně Náměšť a očekával jsem tedy písně podobně optimistické. První píseň byla ze židovského prostředí a toto prostředí jsme snad ani neopustili. První polovina koncertu byla věnovaná lidovým baladám ze Sušilova sborníku uzavřeného v roce 1859. Byl to samý mord a násilí. Lidé se ve své době zbavovali svého utrpení tím, že ho zhudebnili. Pak přišli národní buditelé a naučili lidi zpívat o vraných koních, rozkvetlých stráních a lásce k vlasti. Druhá polovina koncertu nebyla o moc veselejší, písně bych nazval disidentské, v podobném duchu jako u Kryla. Nakonec jsem se dočkal i písně Náměšť a v přídavku písně o Moravě, která je krásná zem. Pasáž dvou taktů. kterou Jaroslav nevyzpíval, svěřil ženám v publiku a ty to zvládly. Na kytaru pak Jarosla hraje určitě lépe, než já. No a o čem jsem pak přemýšlel: jsou lidí, kteří si všímají problémů v životě, Jaroslav o nich zpívá a moje žena si je trvale pamatuje. Na rozdíl od lidí jiných, kteří zlé nevnímají nebo zapomenou, radují se ze života a hledají krásu v přírodě a v romantice. Ti pak zpívají o řece, kánoi a lásce. Tedy snad dvojí lid? A pak také jsem si řekl, kdo to vlastně byli ti disidenti? Upozorňovali na zrůdnosti politického systému, ale neuvědomuji si, že bych od nich slyšel něco politicky pozitivního, nějaký program nápravy. Tedy podnětný koncert a stísněný pocit. A uvědomil jsem si, že jsou lidé, kteří visí na světě jen to špatné a svět odsuzují a jsou lidé, kteří visí to dobré kolem nás a dokáží se radovat ze života. |