lg_rady.gif (3953 bytes) Taktika a poruchy komunikace

  Praktický dopad víry člověka se projevuje především v komunikaci. Dříve jsem si myslel, že bloky mezi lidmi způsobuje jazyková bariéra, vidím však, že více lidi rozděluje jejich osobní odlišnost způsobená mnoha vlivy, mj. původem, výchovou, osobní zkušeností, napojením na společné nevědomí, snaha prosadit vlastní cíle, očekávání a komunikační schopnosti, tedy umění se dohodnout. To všechno má však původ ve víře člověka a jeho archetypu. Původ archetypu se začíná zkoumat až v poslední době v oboru archetypální psychologie. A již nyní je zřejmé, že lidé se snaží prosadit sami sebe odlišnou komunikační praxí. Užití komunikační finty rozhodne o postavení člověka ve vztahu. Je tedy užitečné si všímat komunikační taktiky úspěšných osob, posoudit ji a najít k ní vhodný způsob, který by dával naději na úspěch dospět k nějaké dohodě.

1. jazyková bariéra - ve společnosti se scházeli lidé s vlastním komunikačním jazykem, je tomu tak i nyní, kdy na našem území se nemluví jen česky, ale také vietnamsky, rusky, ukrajinsky, německy a anglicky. V jazykové odlišnosti jsem viděl překážku sblížení a stejně jako pan Ludvík Lazar Zamenhof jsem vkládal naději do esperanta. Nyní ale jazykovou bariéru vidím jako výhodu, která může přispět k ochraně soukromí.

2. asertivita - Patrně psychologivé shromáždili zkušenosti způsobu jednání dominantních osob, které dokáže prosadit vlastní zájem. Způsoby asertivního jednání pak předali k dispozici úřadům. Ve svém důsledku vede asertivní jednání k prosazení vůle nebo poruše komunikace. Zde záleží na tom, kdo je oprávněný své zájmy prosadit (úřad), popřípadě, zda prosazuje oprávněné zájmy. V partnerské osobní komunikaci může způsobit asertivní jednání ztrátu schopnosti se dohodnout.

3. člověk je tělo a duch. Tělo má své potřeby a duch také. Tělo potřebuje trvalou údržbu podobně jako každé jiné technické zařízení. Tělo potřebuje mnohé, něco dostává z prostředí jaksi samozřejmě, pak také potravu, oděv a možnosti odpočinku. Tělo je rádo pasívní, duch naopak chce být aktívní a prosazovat svoji vůli. Každý silný duch také svoji vůli prosazuje a možnosti realizace je opravu velmi mnoho, jde o tvůrčí, správní a hodnotící aktivity.   Nejčastějším projevem duševní činnosti je posuzování dobrého a zlého ve vazbě na vlastní osobní zájmy. Tuto přirozenou schopnost každého člověka si pro sebe sobecky přisvojili silní duchové a prohlásili se za bohy. Hodnocení dobrého a zlého souvisí se životním stylem a se zásadou "stejné přitahuje stejné". Ve vztahu a komunikaci mezi souvěrci, tedy mezi lidmi, kteří dobé a zlé vidí stejně, dochází k harmonii a vzájemné úctě. Je proto žádoucí, aby se do trvalého vztahu scházeli souvěrci, tedy lidé se shodným pohledem na svět, stejnými hodnotami, podobným životním stylem a podobnými životními osudy. 

4. otázka soukromí. Historie prověřila, že ideologická uniformita vede sice ke sblížení a stejnému pohledu na svět, ovšem lidé jsou různí a celá řada osob zůstává mimo takový systém a ve snaze vytvořit si také pro sebe životní prostor, systém narušuje. Tyto snahy se ukázaly být trvalé a musí se s nimi počítat zejména v našem prostoru, do kterého se sešlo skutečně velké množství lidí různého původu a vyznání. Jde o tvůrčí záměr s cílem ověřit systém spolužití různých entit a později takový prověřený systém aplikovat pro soužití větších entit, včetně entit na jednotlivých planetách. Zásadou je volnost v rámci soukromí a harmonizace vztahu mimo soukromí, jde tedy o formu rozdělení moci na všechny reálné úrovně. Pro nás to znamená, že si můžeme vytvořit se souvěrci své malé království, do kterého si nedáme od nikoho zasahovat a ve vztazích a situacích, ve kterých se setkáme s jinými lidmi a jinými entitami, se budeme chovat ohleduplně a korektně a současně budeme hledat a realizovat na základě zkušenosti pravidla chování a soužití (společenská smlouva) pro danou úroveň (level).

5. komunikace na úrovni partnerského vztahu - každý člověk i sociální skupina má své schopnosti, může být v něčem přínosem a něco potřebuje, co sama vytvořit nedokáže. Každé spolužití a každý vztah tedy bude jakousi vzájemnou symbiózou. V každém vztahu budeme tedy zkoumat, co můžeme nabídnou a co od vztahu můžeme očekávat a také samozřejmě, co od vztahu očekávají partneři a co nabízejí. Na této úrovni pak probíhá komunikace. Dej a ber. Budeme mít snahu žít se souvěrci, ale nemusí se to vždy zadařit a pro mnohé bude výhodnější žít s jinověrci, protože souvěrci by nedokázali dát to, co od vztahu očekáváme. Je to psáno sice přesně a pragmaticky, ale zjednoduším to: každý hledá partnera podle svých možností, potřeb a představ. S tímto pak musí nějak vyjít. Ve vztahu pak budeme hledat to, co nás spojuje, společné zájmy, to, co odcizuje, ponecháme bokem. Musíme se pak také nějak vyrovnat s rozdílným hodnocením dobrého a zlého, s rozdílným životním stylem. Mnohé vztahy nelze ukončit ze sociálních důvodů, v tom případě ponecháme partnerovi volnost, aby to, co mu nemůžeme dát sami, dal někdo jiný.