| 13.12.2011 21
22
23 |
| Řešíme
dilema osobnosti. Na straně jedné sebeprosazení, uplatnění vlastní vůle, na straně
druhé snaha se neodlišovat, mít hodně přátel a ve vztazích posilovat své
možnosti. Mohu také připomenout kosmický zákon "stejné přitahuje
stejné". |
| Jak a na základě čeho se
tedy můžeme rozhodnout? Kdy máme vyžadovat absolutní poslušnost a kdy se absolutní
poslušnosti máme přizpůsobit? Napadla mne dvě přirovnání: pracuji na počítači a
vůbec mi nepřijde divné, že i zde je nutná "absolutní poslušnost", pokud
chci splnit svůj záměr. A druhá, kdych chci jet MHD, podívám se na jízdní řád a
s jistotou počítám, že uvedený spoj pojede a že s ním dojedu bez problémů do
cíle. To vyžaduje od řidiče také absolutní poslušnost, ale čeho? Dohodnutého
systému, dohodnutého a vyhlášeného řádu, odpovědné plnění přijaté role. |
| Když jsem si toto
uvědomil, vidím najednou "absolutní poslušnost" zcela jinak, spíše jde o
odpovědné plnění závazku, který jsme si dobrovolně zvolili se záměrem
úspěšného dosažení cíle. Čím více máme jistot, tím více plánů si můžeme
stanovit. Každá role, kterou přijmeme, má několik nepsaných předpokladů a zásad,
o nich se nepíše, ale když je neplníme, budíme nevoli a příště už nás ke
spolupráci nepozvou. Tedy musíme také plnit očekávání a přijaté dohody a smlouvy.
Absolutní poslušnost je za určitých okolností tedy zcela samozřejmá a
spolupracujícím stranám kromě závazků dává i nové možnosti. |
| Já osobně se budu
snažit, aby bylo na mne spolehnutí, abych splnil očekávání, se kterými se lidé na
mne obracejí. Týká se to však všech vztahů a kontaktů i těch s osobními průvodci
a osudovými silami. |
| Když tedy máme dobře a
odpovědně plnit svoji roli, za jakých podmínek? Především máme své životní
poslání a to skoro každý. Společnost nám ve vlastním zájmu umožní životní
poslání splnit. Pak jde o spolupráci, výsledky vlastní práce, snahy a aktivity mají
hodnotu i pro sebe sama. |
|
