 |
Hledání cesty 2 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
obsah |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Abych se vám představil, abyste mne lépe poznali, seznámím vás se svojí hodnotovou orientací. Můžete mne i následovat, bude-li se vám moje orientace líbit. Poznání hodnotové orientace je nahlédnutím do nitra člověka. Vybíráte-li si životního partnera, pak byste jeho hodnotovou orientaci měli poznat. Je to dáno i přijatou životní filozofií a vírou nebo náboženstvím. Za nejvyšší hodnotu považuji spravedlnost a řád. Kdybychom nežili ve spravedlivých podmínkách, kdyby ve společnosti chyběl spravedlivý řád, pak by byl i život spíše utrpením než radostí. Mojí snahou je dát společnosti spravedlivý řád, považuji to za svůj dlouhodobý životní úkol. Moje představa všech božích autorit je spojena s vnesením a zajištěním řádu. Právě boží působení je pro mne zárukou udržení práva, řádu a spravedlnosti ve společnosti. Jsem plně přesvědčen o tom, že můj bůh je zárukou těchto hodnot. Na druhé místo v systému hodnot řadím vědomí o věčném životě. Vím, že se lidský duch dožívá dva až padesát tisíc let. Na své minulé životy si pamatuji a to je pro mne velmi cenné. Přesvědčení o existenci druhého života mne naplňuje mimořádným klidem, zbavuje strachu ze smrti a tím mne činí svobodným. S druhým životem souvisí i osobnost. Osobnost člověka roste během všech životů jako krystal. Dojde-li ke zlomu či poruše, dále se krystal vyvíjí chybně. Osobnost člověka je dána jeho svědomím, hodnotovou orientací, schopnostmi, dovednostmi a pamětí. K tomu patří talent a duchovní dary. Na třetí místo u mne patří poznání. Velmi si vážím poznání, to je u mne soubor informací o prostředí a jeho zákonitostech, je jako mapa. Má být přesné a přiměřeně podrobné. Dobré poznání ukazuje svět v nejširších souvislostech, dává návod k jednání a dává možnost předvídat události. Neznámý ortodoxní křesťan tvrdil, že poznání pochází od Ďábla. Když si to myslí, ať se podle toho řídí a nikomu ať svůj názor nevnucuje, já mám názor jiný. Další pořadí již nerozlišuji, i když je mnoho dalších hodnot, které uznávám. Uznávám svobodu, ale tento pojem je nutno ujasnit. Rozhodně neuznávám nevázanost a svévoli. Kde jsou hranice mezi nimi a svobodou? Tedy místo svobody raději uznávám řád, spravedlnost a toleranci. Tolerance je nutná, zejména tolerance k názorům a přesvědčení. Tolerance k nepravostem naopak vůbec přijatelná není. Vážím si i peněz a majetku, musí být ovšem spojen s prospěšností a pracovitostí. Majetek si zaslouží poctiví a prospěšní lidé a naopak, kdo má majetek, ať jej využije k prospěšné činnosti. Dnes se říká, že peníze smrdí. Ale já říkám, že poctivě vydělané peníze voní a těší. Velmi si cením také zajištěné inkarnace, tedy tělesného života. Tělesný život může být zdrojem mnoha radostí a uspokojení. K tomu je nutno splnit několik podmínek. Tělesný život nesmí být spojen s utrpením, musí být zajištěny potřeby, dán životní program a zajištěn růst a vývoj osobnosti. Důležité je i zajištění životního partnera. K zajištěné inkarnaci paří také dobré zdraví. Čím je člověk blíže bohu, tím má větší naději na zajištěnou inkarnaci. Dnešní doba je dobou předkrizovou. Podobná situace se již několikrát opakovala. Rozkvět a pád. Dnes prožíváme rozkvět. Proto si vážím současného hmotného zajištění. Když beru v obchodě z koše rohlíky a jiné zboží, říkám si: Tak jak ještě dlouho budeme takto dobře zajištěni? Jak dlouho budeme mít ještě všeho dostatek? Vážím si práce všech lidí, kteří zajistili, že nám nyní nic nechybí. Nemusíme se omezovat, neznáme hlad, zimu, nejistotu, máme elektřinu, plyn, teplo, vodu i když menší kvality, cokoliv potřebujeme, můžeme si hned jít koupit. Moc si této možnosti vážím, ale vím, že to brzy skončí. Mám velice rád přírodu a zvířata. Naše planeta je krásná ještě dnes, když ji člověk již hodně poničil. I u nás je příroda krásná a bylo by škoda ji zcela zničit. Lesy, louky, rybníky, hory, vše se mi líbí a rád se přírodou procházím. Mám rád divoká i domácí zvířata. Nejraději psy, kočky a koně. Zásadně nesouhlasím, aby život zvířat byl dán jen jejich užitkovostí, aby kuřata se líhla bez kvočny ve velkovýkrmnách. Vím, že je to dáno potřebou uživit přemnožené obyvatelstvo. Kdybych však sám pěstoval domácí zvířata, snažil bych se, aby se jim u mne dařilo dobře. Další hodnota, kterou uznávám a které si cením je přátelství a partnerství. Dnes jsme svědky inflace tohoto pojmu. Nazývají své spolupracovníky přáteli, protože si přejí, aby přáteli byli. Jen si myslím, že přítelem je člověk, kterého dobře poznám, na kterého se mohu spolehnout a vím, co od něj mohu očekávat. S přítelem chci spolupracovat a sdílet aspoň částečně svůj osud. S přítelem mne spojují prožité chvíle a osudy. Velmi stojím o životního partnera, se kterým budu plně sdílet osudy. Jsem muž, tedy myslím na ženu. Za ideál považuji ženu, která bude mít podobnou hodnotovou orientaci, podobné zájmy a podobné názory. Vše ostatní se dá získat ve společném životě nebo ve více životech. Mám přání poznat ženu na několik životů jako svoji trvalou partnerku. Jen neuznávám, když jeden druhému patří. Pak je dána jakási definitiva, která vede ke všednosti a neprovokuje snahu vztah stále obnovovat. A to je nutné. Je také nutné udržet správnou míru mezi přizpůsobením se jeden druhému a tolerancí ve vztahu. Není snadné rozvíjet partnerský vztah, ale výsledek stojí za to. S partnerstvím souvisí i výchova dětí. Jsou zde tři složky: biologicko - genetická návaznost, tedy kdo je biologickým rodičem, s tím souvisí podobnost dítěte na rodiče a některé předpoklady, pak vlastní osobnost dítěte daná vlastním inkarnovaným duchem a také převzetí postojů a názorů dítětem od svého prostředí. Někdy může být rodič nešťastný z vlastního dítěte a milovat dítě, o které se jen stará a které je mu mnohem bližší. Mít děti je pro mne důležité. Jsou to dědici případného majetku, ale také dědici názorů a stylu života. Tím jsem vyčerpal hodnoty kterých si nejvíce vážím. Vážím si všeho dobrého, ale toho, co jsem zde vypsal, si vážím nejvíce. Příkladem toho, co se mi líbí, ale bez čeho se obejdu, je požitkářství. Rád se najím dobrého jídla, napiji dobrého pití, také jsem rád nahý tam, kde je to přirozené. Na pláži, ve vodě a ve společné sauně. Avšak nemusím to mít. Můj výčet by nebyl úplný, kdybych se nezmínil i o tom, co rád nemám a co odmítám. Rád zajdu do restaurace na oběd, ale do hospody na pivo nechodím. Velice mi vadí týrání zvířat nebo bezmocných lidí, vadí mi ničení přírody. Odmítám drogy včetně nikotinu. Odmítám oběť, utrpení a spěch. Odmítám sice násilí, ale oprávněné násilí, kterému předcházely mírnější neúčinné pokusy uvedení řádu, uznávám. Jsem znechucený z tohoto světa, ve kterém chybí řád a kde peníze rozhodují o přístupu do všech společenských oblastí včetně spravedlnosti. Tím jsem dal nahlédnout do svého nitra a potěšilo by mne, kdybych našel následovníky vyznávající podobné hodnoty. Přijměte Deklaraci jako zákon boží. Je základem všech dalších mezinárodních dokumentů o lidských právech a humanitárních otázkách. Byla přijata 10. prosince 1948 na zasedání III. Valného shromáždění Organizace spojených národů. Je základním dokumentem upravujícím vztah mezi státní mocí a občanem. Text: Článek 1: Všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu přátelství. Článek 2: 1. Každý je oprávněn ke všem právům a svobodám, jež stanoví deklarace, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. 2. Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení zemí nebo území, k nimž osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé, poručenské, nesamosprávné nebo podrobené jinému omezení suverenity. Článek 3: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Článek 4: Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví. Všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. Článek 5: Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému nelidskému zacházení či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 6: Každý má právo, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost. Článek 7: Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakékoliv diskriminace. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoliv diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti jakémukoli podněcování k takové diskriminaci. Článek 8: Každý má právo na účinnou ochranu před příslušnými vnitrostátními soudy proti činům, které porušují základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem. Článek 9: Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn. Článek 10: Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti němu. Článek 11: 1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly dány veškeré záruky nutné pro jeho obhajobu. 2. Nikdo nesmí být odsouzen pro nějaký čin nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého by bylo možno použít v době, kdy byl trestný čin spáchán. Článek 12: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na právní ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Článek 13: 1. Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu. 2. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země. Článek 14: 1. Každý má právo vyhledat si v jiných zemích před pronásledováním útočiště a požívat tam azylu. 2. Tohoto práva se nelze dovolávat v případě stíhání vznikajícího skutečně na základě nepolitických trestných činů nebo jednání, která odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů. Článek 15: 1. Každý má právo na státní příslušnost. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. Článek 16: 1. Muži i ženy, jakmile dosáhli zletilosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů rasových, národnostních nebo náboženských uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají nárok na stejná práva během jeho trvání i při jeho rozvázání. 2. Sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů. 3. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu společnosti a státu. Článek 17: 1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2. Nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven. Článek 18: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů. Článek 19: Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu. Toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Článek 20: 1. Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování. 2. Nikdo nesmí být nucen stát se členem nějakého sdružení. Článek 21: 1. Každý má právo účastnit se na vládě své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. 2. Každý má právo na rovný přístup k veřejným službám ve své zemi 3. Základem vládní moci budiž vůle lidu. Tato vůle má být vyjádřena pravidelně konanými a řádně prováděnými volbami, na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování. Článek 22: Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného státu mu byla zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti. Článek 23: 1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti. 2. Každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejný plat za stejnou práci. 3. Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí, odpovídající lidské důstojnosti, a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociálního zabezpečení. 4. Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim. Článek 24: Každý má právo na odpočinek a zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelnou placenou dovolenou. Článek 25: 1. Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, čítajíc v to stravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytná sociální opatření. Má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, jež nastaly okolnostmi, nezávislými na jeho vůli. 2. Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať jsou zrozeny v mateřství či mimo ně, požívají stejné sociální ochrany. Článek 28: 1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání má být obecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností. 2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru. 3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti. Článek 27: 1. Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích. 2. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké činnosti. Článek 28: Každý má právo na to, aby vládl takový společenský a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody, stanovené v této deklaraci, byly plně uskutečněny. Článek 29: 1. Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jedině může volně a plně rozvinout svou osobnost. 2.Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben pouze takovým omezením, která stanoví zákon výhradně proto, aby bylo zajištěno uznání a zachování práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. 3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů. Článek 30: Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených. Vlastní komentář: Dodržování těchto práv a svobod může někdy vést ke sporným případům. Avšak nedodržování páchá velké škody. Chtěl bych upozornit na článek 13, odstavec 2: Když jednotlivci mění svoji státní příslušnost a odcházejí k jiným národům, je to v pořádku. Pokud však dojde k migraci, už je to jiný případ který ohrožuje práva národa postiženého cizí migrací. Člověk by neměl trvale opouštět svůj národ. Když se mu v něm nelíbí, má se pokusit o nápravu společenských vztahů. Něco jiného je, když někdo chce poznat život jiných národů, aby obohatil život svůj nebo své poznatky přenesl do svého národa. Celá řada práv a svobod je nyní státem omezována administrativními opatřeními. Například šíření vlastních názorů je téměř nemožné. Naše současná politická reprezentace před listopadovým převratem oslavila výročí přijetí deklarace. Nyní, když je u moci, už na toto výročí zapomněla. Jaký je současný názorový svět? Rozbitý, svérázný, rozporuplný a neslučitelný. Co člověk, to názor. Představte si: stojíte uprostřed lesa a hledáte cestu ven. Každý ukazuje na jinou stranu. Když budeme stát uprostřed lesa, můžeme se rozejít na různé strany, každý podle svého nejlepšího přesvědčení. Někdo dojde domů, jiný zabloudí. Ale společnost se nemůže rozejít. Jeden národ musí mít jeden sjednocující názor, jednu víru, jednu filozofii, jednoho boha. Jinak nemůže jít dál, nemůže se rozvíjet. Už přes tisíc let v naší společnosti soutěží křesťanské síly a proti nim jejich pozemská opozice. Křesťané bojují o moc a o naplnění nesmyslného Zjevení Janova, křesťanská opozice pozemských bohů zase navrací antické ideály a rozum do pozemského bytí. Kromě toho i uvnitř těchto skupin vládne rivalita, křesťanství zdaleka není sjednocující vírou. Náboženství, bohů, filozofických směrů a názorových odchylek máme zde tolik, že snad ani dva lidé nejsou schopni se domluvit. Napadlo mne, že snad vědci by mohli najít společnou řeč, ale skutečnost ukazuje, že i u nich dojde k situaci, kdy se názorově rozejdou. Každému se může stát, že najde člověka, který má stejné či podobné názory. Pak dojdou k hranici, kdy jeden druhého začne přesvědčovat o své pravdě až dojdou k další hranici, kde se jeden vůči druhému zatvrdí a odmítají dál komunikovat, jeden druhého se straní. To se stane ve chvíli, kdy jeden druhému naruší základní jistoty, pilíře jeho víry. Jak k tomu došlo? Je to důsledek všeobecné nepřijatelnosti křesťanství. Mnoho lidí vnucené křesťanství odmítlo a každý šel jinou cestou. Následoval humanismus, který se nestal sjednocující ideologií, protože každý vidí humanismus jinak. Přišel také atheismus jako ideový základ mnoha směrů. Ale ani ten nebyl všeobecně přijatelný. Tak lidé chodí a hledají, nenalézají a tak sami vymýšlejí nové filozofie a těší se, že právě tu jejich lidé všeobecně přijmou a oni se prosadí. Já nejsem jiný, také se tak snažím. Tak se stalo, že zde máme několik křesťanských směrů, tváří se, že spolu nemluví, ale všechny mají mnoho společného. Jsou zde silně zastoupeni ateisté, kteří odmítají uvěřit v existenci duchovního světa. Jsou o tom přesvědčeni silněji, než věřící o existenci boží. Kde berou důkazy, nevím. Ateisté by se možná v duchovních otázkách shodli. Ale dále se zabývají, jak vést společnost, jaká máme východiska a jaké možnosti. Zde se už neshodnou a když se rozhoduje o tom, kdo jejich plány má realizovat, zde se už neshodnou vůbec. Máme zde nyní i apokalyptisty, kteří hlásají, že z potíží, které přichystala křesťanská společnost, nás může zachránit opět zásah z nebes. S apokalyptisty se shodnete, jste-li spiritisté nebo deisté v mnoha otázkách. Já však jako deista tvrdím, že si lidé na Zemi musí pomoci sami. Proto se mnou tito hlasatelé nechtějí mluvit. Máme zde humanisty. Humanismus je dobrým základem mnoha filozofických a společenských směrů. Ale ani oni nejsou sjednoceni. Najdeme zde deisty i ateisty a tito se jen těžko shodují. Nemá cenu tuto situaci podrobně mapovat. Situace se jednak rychle mění a pak to nemá význam. Význam má pro nás jen to, že se nemůžeme dohodnout. A to je velká chyba. Máme nyní patovou situaci. Nemůžeme z místa. Nejsme schopni zlikvidovat negativní jevy. Všichni mají prý právo na život. To si nemyslím. Ale je to zase jen jeden z názorů. Zkrátka nyní jsme rozhádaní a nejednotní. Stojíme na místě, přešlapujeme, čekáme a nepochopitelně se snažíme současnou situaci udržet co nejdéle. Proč? Bojíme se změn, protože budou bolestné. Nelze ani není nutné podrobně situaci mapovat, přesto nestíním současnou složitost situace. Rozdělím lidi podle hlavní zájmové orientace a společných znaků. Hlavní rozdělení vidím v orientaci na duchovní a světské záležitosti a na tvůrčí a spotřební styl života. Tak bychom dostali čtyři hlavní skupiny, ale situace je složitější. Rozlišovacích pohledů by bylo zapotřebí více, ale skutečnost by vše překonala, protože co člověk, to jiný názor a jiná orientace. V duchovní orientaci vidím čtyři hlavní skupiny. Jsou zde deisté, křesťané, apokalyptisté a sektáři. Deisté věří v kosmickou inteligenci, v Universum, v Zářícího, jen představa Boha je jim někdy cizí. Věří ve vyšší duchovní svět a jsou mezi nimi i spiritisté. Věří v inkarnaci, ve věčný život, v řízení lidského osudu, v předurčení. Tito deisté jsou někdy též pokládáni za nekonfesní teology. Mají většinou tvůrčí zaměření. Zásadně se liší od křesťanů. Křesťané vyznávají trojici boží, tedy Boha Otce, Ježíše Krista a Ducha Svatého. Jsou většinou pokrytci. Hlásají křesťanské zásady za vznešené, hodnotné a jedině správné. Přitom je sami nedodržují a chtějí, aby je dodržovali jiní. Často toho pak zneužívají. Hlásají lásku k bližnímu, ale pokud někdo není křesťan, lásky se od nich nedočká. A je-li křesťan, pak se dočká předstírání lásky. Zaútočil jsem na křesťanství a žádám, aby bylo označeno za sílu zla, aby křesťané důsledně sami nejprve dodržovali křesťanské zásady a pak teprve aby je hlásali a aby byli souzeni podle toho, jak hlásané zásady dodržují sami. Někomu by se to snad zdálo opovážlivé nebo cynické. Ale copak oni sami nepovažují všechny své konkurenty za síly zla? Pak jsou zde apokalyptisté. S těmi mohou deisté ujít velký kus cesty. Definitivně se však rozejdou v otázkách osobnosti boha. Deisté vlastně ctí Ducha Svatého, který rozhodně nemá s křesťanstvím nic společného, apokalyptisté však připravují, propagují a hlásají příchod Ježíše se svými anděly z nebes . Ve skutečnosti však připravují příchod cizích božstev z jiné planety a ovládnutí Země. Jsou o příchodu Jehovy a Aštara Sherana a dalších mimozemšťanů tak pevně přesvědčeni, že je žádné argumenty neodradí. Já se s nimi neshodnu, protože jsem deista a vím, že si lidé musí pomoci sami, že za těchto podmínek pomoc ze žádné planety čekat nemůžeme. Jsou tu dále lidé zaměřeni materialisticky. Těch je naprostá většina. Je to důsledek křesťanství. Tak dlouho hlásalo askezi a sebeobětování v chudobě, až dovedlo lidi k naprostému opaku. Lidé se honí za majetkem a penězi, ze zboží udělali modlu a ze standardu životní a společenskou nutnost. Je to velká lidská a společenská tragédie a globální krize. S touhou po penězích souvisí i touha po moci, tyto hodnoty jsou v mnohém propojeny. Je zde mnoho lidí v různých zájmových a nátlakových skupinách, kteří touží prosadit vlastni moc a zájem. Jsou schopni všeho, protože řád neexistuje, jen pragmatismus a konsens. Společně mají snahu jakýkoliv řád odmítnout. Dále mezi námi žije mnoho zlých lidí. Minulý duchovní svět spojený s mimozemským živlem vyhlásil naši planetu za trestnou, vím sice proč,ale nevím, jakým právem. Z pěti planet k nám přicházeli zlí duchové a zde se inkarnovali. Proto jsme svědky takového zájmu o násilí u mladých lidí. Lidé, počítejte s velkými těžkostmi, které nás po roce 2000 čekají jako důsledek souběhu globálních krizí. Kdo však za to může? Vím, že lidé očekávají od boha, že je uchrání od všech potíží. Ale proč si to myslí? Vždyť naše doba byla dobou křesťanskou a naší svatou knihou byl Nový zákon. Víme všichni, že poslední kniha Nového zákona, Zjevení Janovo, je přehledem potíží, utrpení a krizí. Křesťanský bůh jasně lidem řekl: když mne přijmete, čekají vás jen samé špatné věci. Nic nám neskryl, předem všechny upozornil na to, že doba křesťanství bude dobou plnou utrpení. Nemůžeme se tedy na něj zlobit, zlobit se můžeme jen sami na sebe, že jsme křesťanství přijali. Všechny potíže a hluboké krize, které si budeme muset prožít, jsou jen důsledkem lidské činnosti. Ať budeme prožívat cokoliv, vždy si musíme přiznat, že si za to můžeme sami. Kdo to přežije, ať se tím poučí a než začne budovat novou civilizaci, ať přijme nový, perspektivní a spravedlivý řád. Jinak se situace bude brzy opakovat. Až se tedy staneme obětí násilí, můžeme si za to sami. Nevadilo nám, když naše mládež byla denně vychovávána k násilí televizí, v kině, na videu a na počítačích. Až neprosadíme u soudu své právo, když zvítězí arogance, můžeme si za to sami. Nechali jsme si líbit zákony, které umožňují pravdu a spravedlnost obcházet. Až budeme znechuceni politikou, přiznejme si, že máme, koho jsme si zvolili. Až budeme nadávat na počasí, vzpomeňme si, jak se chováme k přírodě. Za špatné počasí, dlouhé zimy, suchá léta a za povodně si můžeme sami. Až se současný zmatek který nazýváme civilizací rozpadne, přiznejme si, že to bylo naše dílo. Na varovné hlasy jsme nic nedali a varující jsme raději umlčeli. Až se nebudeme schopni na ničem dohodnout, až bude vítězit arogance nad rozumem, pak si vzpomeňme, jak jsme prosazovali diskusi a nikoliv řád. Řád jsme odmítli a chaos nazvali svobodou. Až zjistíme, že naše děti berou drogy, připusťme, že si za to můžeme sami. Nezakročili jsme rázně proti distributorům drog. Až onemocníme, přemýšlejme o tom, zda to náhodou není proto, že jsme zničili své životní prostředí. Dostali jsme rakovinu kůže? Proč jsme si zničili ozónovou vrstvu vypouštěním nečistot do ovzduší? Proč jsme ihned neukončili výrobu a užívání freonů? Proč jsme se vystavovali slunci? Naříkáme na pracovní přetížení a dlouhou pracovní dobu? Vždyť si za to můžeme sami. Chtěli jsme komfort, luxus, vysoký životní standard a všechno nové, moderní. Dostali jsme hlad, není co jíst? Nastala hladová migrace? Zkrátka jsme se přemnožili a naše pole přestala rodit vinou nesprávného hospodaření. Opět logický důsledek lidské činnosti. Jsou naše děti nevychované, odmítají náš způsob života? Bouří se a žijí si vlastním životem? Divíte se jim? A až hladová léta přejdou, všude poroste plevel a lidé budou hladovět dál? Copak si schovali osivo a plemenná stáda? Vždyť úplně všechno snědli. Tak, lidé, nespílejte bohu a přiznejte si, že každá potíž, která nás potkala je výsledkem lidského působení, lidské chamtivosti a nerozumu, neuposlechnutím varovných hlasů. Láska, Svoboda, Poznání, Úspěch, Erotika Je jen jeden bůh a vše zahrnuje. Vše dobré a zlé, není nic, co by bohu nepodléhalo a co by neřídil. Za vše co máme, vděčíme bohu. Bůh svého člověka miluje a dává mu vše, nač může člověk pomyslet. Má-li žít člověk bez konfliktů, pak musí dodržovat boží zákony, kterých je mnohem více než v desateru. Znamená to sledovat uměřenost, brát i dávat přiměřeně všeho, nezabíhat do krajností a absurdity. Kde se vezme, musí se i dát. Kde se dá, může se brát. Jedinou cestou k bohu je láska. Lásku musí mít každý člověk sám v sobě, nemůže nikdo za druhého lásku dávat. Kdo nežije láskou, nedostane od boha žádný dar a vše, co by od boha chtěl mít, musí jinému člověku ukrást. Jen ten, kdo žije láskou, má nárok na svobodu, poznání, úspěch a erotiku. Lásku musí dát a pak od Beránka dostane svobodu, od Jáchela poznání, od Cheruba úspěch a od Erota erotiku. Kdo tyto duchy boží nemá rád, nic od nich nedostane. Žít láskou dokáže jen velmi vyspělý jedinec. Každý by měl pro- to na sobě pracovat. Žít láskou znamená mít rád lidi, zvířata, přírodu i celý duchovní svět, mít rád boha, plně mu důvěřovat a nechat se vést duchy božími. Každý musí rozdělit lidi ve svém okolí na dobré a zlé. Dobří lidé nikoho neokrádají a jsou spravedlivě vděční za vše, co od koho dostanou. Nikoho k ničemu nenutí a sliby plní. Zlí lidé neradi plní prosby jiných, druhé nutí, dávají rádi příkazy, zapomínají na vděčnost a odebírají druhým jejich životní sílu. Proto dobrým lidem budeme dávat svoji lásku, zlé lidi budeme odmítat a pokud budeme muset s nimi spolupracovat, pak jen podle předem stanovených pravidel. Zloba v lidech má několik příčin. První je pocit vlastní ne- úspěšnosti a slabosti. Těmto lidem se snažme pomoci, pokud ovšem o naši pomoc stojí. Druhou příčinou je strach. útočí ten, kdo se bojí svého okolí, kdo se okolím cítí být ohrožen. Proto budeme zlé lidi zklidňovat. Třetím důvodem ke zlobě je mstivost. Nemocná společnost dává mnoho důvodů k pomstychtivosti, proto se budeme snažit uspořádat společnost tak, aby byla spravedlivá. Čtvrtou příčinou může být nemoc člověka. Budeme se proto snažit, abychom si udrželi tělesné i duševní zdraví. Pátou příčinou je posedlost mstivým duchem (Ďáblem). Jedinou obranou je čisté svědomí. K prevenci zla nebudeme proto druhým škodit, ubližovat jim, ochráníme si vlastní tělesné i duševní zdraví, budeme se snažit, aby všem v naší blízkosti bylo dobře a před zlými lidmi si své musíme ochránit. Zlu se budeme snažit vždy zabránit. Musíme být silnější než je ono. Jsi-li slabý, spoj se s přáteli. Požádá-li tě někdo o po- moc, pomoz mu. Překonat Ďábla znamená uspořádat spravedlivou společnost, ve které nebudou narůstat křivdy. Nemocnou společnost napraví buď potoky krve nebo láska a prosazení sjednoceného názoru statečných lidí. Jak člověk sám pozná, že jedná správně ? Jak se zbavit po- chybností ? Před každým jednáním si má člověk položit tyto otázky: 1. Mohou se všichni lidé o mém jednání dozvědět ? 2. Co kdyby to udělali všichni ? 3. Co kdybych to dělal stále ? 4. Co kdyby to udělali mně, přede mnou ? Jestliže jsou všechny otázky zodpovězeny uspokojivě, pak jednání bude zcela jistě dobré. Je velmi důležité vědět, že jednání je dobré, nikomu neubližuje, nepůsobí dluh, který bychom nebyli schopni vyrovnat. Je nutné se i zpětně vracet k nevyřízeným dluhům a všechny své dluhy vyrovnat. Nikdo nemá být mým trvalým věřitelem, nikdo nemá mít důvod se na mne zlobit, nikdo se mne nemá bát, nikdo nesmí mít důvod mít na mne zlost. Pokud bych o něčem věděl, musím vše napravit, vyrovnat. Musím vědět, že každý má své citlivé místo. I ten, o kom bychom byli tvrdili, že je zcela vyrovnaný a klidný. Může jej pak rozrušit třeba křivda nebo násilí páchané na druhých. Měli bychom si pamatovat, na co je kdo citlivý a těmto oblastem se vždy vyhnout. Nikdy nebudeme druhé provokovat a dráždit, vysmívat se nebo jinak zraňovat. Naopak. Budeme sledovat, co se jiným povedlo a nebudeme váhat jejich úspěch pochválit. Budeme se tak snažit vždy druhým lidem dělat radost. Nebudeme váhat pochválit vše, co se nám líbí. S tím souvisí také sdělování zpráv. S dobrými zprávami pospíšíme a sdělíme je, tyto lze slyšet od více lidí. Se špatnými zprávami spěchat nebudeme, však je vždy někdo pověřen, aby je sdělil. Nač se opakovat. Také se nebudeme druhých ptát na příčiny jejich neúspěchu. Jak se ti podařilo to rozbít ? Takovým dotazem radost nikomu udělat nemůžeme. Měli bychom vědět něco o asertivitě, čili umět si říci o to, po čem toužíme, o co usilujeme, co bychom chtěli mít. Dobří lidé nám vždy pomohou, zlí lidé nám vždy položí další překážky do cesty. Poznejme tak dobré a zlé. Pomozme, poraďme těm, kteří se na nás obracejí se žádostí. Naopak nevnucujme své služby, nabídněme je a počkejme. Naučíme tak asertivitě i ty druhé. Vnucování služeb lidem, kteří o ně ne- stojí není nic jiného, než obtěžování. Není nic protivnějšího než stálé nabízení, podbízení a podstrojování. Je těžké zbavit se těchto obtěžovatelů, jsou přesvědčeni o své dobrotě. Mějme vždy dostatek lásky k dětem a ke zvířatům. To je pravá lidská cnost, být otevřený, spravedlivý a laskavý k těm slabším. Láska a služba slabším bude nejlépe odměněna. Přijměme tuto hlavní zásadu: ke slabým a dobrým buďme služebníky, ke zlým se chovejme z pozice síly, jako jejich nadřízení nebo alespoň jako jejich rovnocenní partneři. Opětovaná partnerská láska je velkým darem. Vychází ze stejných zájmů, ze stejné filozofie a víry. Kde tyto chybí, vztah upadá. Hledejme partnera se stejnou vírou, filozofií, zájmy. Žít láskou také znamená hledat všeho správný díl. Nezacházet do extrémů, do krajností, mít a brát všeho s mírou. Uměřenost musí být všude, vždy a ve všem. Každý nedostatek se musí vždy kompenzovat. Kde někde vezmeme, jinde musíme dát. Nenechejme si lásku brát. Lásku k člověku, ke zvířatům, k přírodě a k duchovnu si nenecháme zaměnit za lásku k ideologii a pochybným modlám. Od boha dostal člověk dar svobody. Bůh Stvořitel stvořil člověka jako společenského, a také individualistického tvora. Bůh se celou svojí bytostí snaží lidské svobody dosáhnout. Všechny dary boží jsou zcizovány člověku farizeji a mocnými. Člověk musí o těchto darech vědět, aby si je vybojoval zpět. Boj o svobodu člověka proti státní moci se jako červená nit táhne dějinami plnými potoků krve. Nikdo mocný svobodu obyčejnému člověku nedá a svoboda se platí potem a krví a nedá se vybojovat nikdy ústavní cestou. Lidstvo ve svém boji za svobodu došlo již velmi daleko. Důkazem je Všeobecná deklarace lidských práv, která byla přijata na zasedání III. Valného shromáždění OSN 10.12.1948. Tento dokument byl zaplacen krví obětí komunistické zvůle. Je třeba se s ním seznámit, rozšiřovat jej a plně vyžadovat jeho plnění. Vyhlašuje právo na svobodu, rovnost v právech, právo na život, svobodu a osobní bezpečnost, zákaz otroctví a nevolnictví, zákaz mučení, nelidskému nebo ponižujícímu jednání, právo na vlastní právní osobnost, na ochranu proti diskriminaci, zákaz svévolného zatčení, zadržení nebo vyhoštění, právo na vyslechnutí nezávislým a nestranným soudem, právo na presumci neviny, zákaz zasahování do soukromého života, do rodiny, korespondence, útoků na čest a pověst, právo volit si svobodně bydliště uvnitř státu. Dále má každý právo kdykoliv opustit kteroukoliv zemi, i svoji vlastní a opět se do ní vrátit, právo na ochranu před pronásledováním, požádání o azyl v cizí zemi, právo na státní příslušnost, nikdo nesmí být svévolně státní příslušnosti zbaven, ani nesmí být zbaven práva svoji státní příslušnost změnit. Muži i ženy mají právo uzavřít sňatek a založit rodinu a v manželství mají stejná práva, sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným souhlasem obou partnerů, rodina má právo na ochranu státu. Každý má právo vlastnit majetek, sám nebo s jinými a nesmí být tohoto majetku zbaven. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na změnu náboženství, svobodu projevovat svoji víru sám nebo společně s jinými, veřejně i soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním náboženských obřadů. Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu, na rozšiřování myšlenek jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice. Svoboda sdružování a shromažďování, zákaz nucení ke členství v organizacích, právo na účast ve vládě, rovný přístup k veřejným službám ve své zemi, vůle lidu má být vyjádřena pravidelně konanými a řádně prováděnými volbami, každý má právo na sociální zabezpečení, má mít zajištěna sociální a kulturní práva, právo na práci a na svobodnou volbu povolání, na uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti, na stejný plat za stejnou práci, právo na uspokojivou odměnu za práci, právo na zakládání odborových organizací a přistupování k nim. Každý má právo na odpočinek a zotavení a pravidelnou placenou dovolenou. Právo na takovou životní úroveň, která zajistí jeho zdraví, a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, čítajíc v to potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální opatření, má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, které nastaly nezávisle na jeho vůli. Manželství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti mají stejnou sociální ochranu, ať se narodily v manželství nebo mimo ně. Právo na vzdělání, které má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti, k posílení úcty ke svobodě a k lidským právům, k porozumění, snášenlivosti, přátelství. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti. Právo na účast v kulturním životě, využívat vědeckého pokroku, právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké činnosti, právo na takový společenský řád, který by uznával práva a svobody. Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jedině může volně a plně rozvinout svoji osobnost. Omezujícími prvky jsou uznání a zachování práv ostatních, vyhovění spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecné- ho blaha v demokratické společnosti, soulad se zásadami Charty spojených národů. Tato deklarace vyšla v roce 1989 v nakladatelství Melantrich spolu s dalšími pakty: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Opční protokol k Mezinárodnímu právu o občanských a politických právech a tři dokumenty souvisejícími s Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a oblastí lidských práv z let 1975, 1983 a 1988-89. Všechny dokumenty byly psány v době hluboké krize v křesťanském světě v letech 1948 až 1989. Po sjednocení křesťanského světa už nebude ve státním zájmu občanská práva připomínat. O svá práva budou muset prostí lidé opět bojovat a platit za ně potem, krví a nesvobodou. Prvním předpokladem uchování osobní svobody proti zájmům státu je poznat tyto svobody, seznámit s nimi sebe i své děti a požadovat jejich plnění. Výkon lidských práv v zákonech nikdy nesmí být omezen zájmy státu. Takové doložky tyto zákony zcela znehodnocují. Musíme si všimnout i toho, jak jsou práva a svobody obcházeny opatřeními s nižší účinností. Například všeobecné volební právo je zcela znehodnoceno likvidací politických odpůrců, takže ve svém důsledku nebývá koho volit. Právo na svobodu vyznání je degradováno požadavkem přistoupení tří tisíc osob k dosud nezaložené církvi, sektě. Právo na vzdělání je zmařeno neexistencí skutečně alternativních škol. Právu na volné šíření názorů a nových myšlenek je zabráněno dokonalou cenzurou ke které se nikdo ne- přizná. Jen zkuste dát do novin článek nebo nakladatelství svůj nekonformní rukopis. Nestačí však dosažený stav bránit a snažit se o jeho udržení, je nutné dále pokračovat a požadovat další občanská práva. Jak je vidět, vyhlášení lidských práv je jen prvním krokem k zajištění uspokojivého společenského rámce lidské existence. Dále musíme usilovat o uznání práv hospodářských. V podnikání musí regulovat vztahy pouze čestná a spravedlivá soutěž, konkurence. Rozhodující musí být kvalita, komfort a cenová dostupnost zboží či služeb, jejich účelnost a spolehlivost, zcela nepřípustné jsou mocenské zásahy zavedených a politicky mocných ekonomických uskupení. I to je důvod, proč usilovat o sjednocenou politickou správu Evropy. To však povede k zavádění automatů, lacinějších než pracovní síla člověka. Budeme proto opět bojovat o právo na práci. Správa, která nedokáže zajistit plnou pracovní zapojení těch, kteří pracovat chtějí a dokáží, nebude mít morální opodstatnění. Cílem našich snah bude stejnoměrné rozdělení moci mezi člověka jednotlivce, rodinu, kolektiv, obec, okres, ze- mi, stát, federaci a světové organizace. Pak bude svoboda. Darem božím, který je branou k seberealizaci ve společnosti je poznání. Bůh dal člověku možnost poznat poznatelné vlastním rozumem. Každý z nás je obdařen schopností přijít na vše, co jej za- jímá a co mu má pomoci vlastní meditací. Je to však zdlouhavé a proto se informace o poznaném předávají jako vzdělání. Další schopností člověka spojenou s darem poznání je schopnost samo- statně posoudit význam věci nebo jevu. To si musíme uvědomit a tyto dary užívat co nejvíce. Cesta k nim ovšem není snadná. Pro- tože poznání je cestou k úspěšnosti, je tato cesta žárlivě stře- žena. Mocní vynakládají velkou námahu k tomu, aby prostý člověk přístup k pravému poznání prakticky neměl. Může znát jen to, co jej zařadí do pracovního procesu, ale filozofické poznatky, které by jej vedly ke svobodě a k seberealizaci od společnosti nezíská. K tomu využívá tyto prostředky: školní docházku, informační šum, svatou církev, sdělovací prostředky a cenzuru. Nebojme se toho, kdo zabíjí naše tělo, bojujme s tím, kdo zabíjí naši duši. Může si být kdokoliv jistý, že není ohlupován ? Věřme svým rodičům, ti se snaží vždy předat ty poznatky, které považují za užitečné. To je pravý důvod celibátu kněží, uchování filozofických poznatků. I když inspirativní myšlenky byly ze všech knih psaných mateřským jazykem vyškrtány, odkaz filozofů padělán, překroucen, sami filozofové vysmíváni i s filozofií, přesto máme cestu k poznání stále otevřenu. Touto otevřenou branou je sám život. Hledejme inspiraci ve všedním životě kolem nás. Přemýšlejme o všem, čeho jsme svědky, nikdy nepřijímejme cizí hodnocení, ani vžité tradicí, vše sami hodnoťme, nic nedejme na pomluvy nebo vychvalování, vždy poslechněme v soudu obě strany. Přemýšlejme o životě. Poznávejme život kolem nás, hodnoťme si sami pro sebe lidi ve svém okolí, poznávejme zákony společnosti, ve které žijeme. Jsou tři zdroje pravého poznání: 1) Životní zkušenost, ta se dá pře- dávat, 2) Životní vzor, ten se dá napodobit 3) Vlastní přemýšlení, které je vždy přístupné. Hlavní překážkou svobodného poznání a svobodného umění je ekonomická závislost. Snaha udržet si vyhovující životní standard nás všechny žene životem a nutí nás přijímat jen ty informace, které nám pomohou získat další životní prostředky. Proto se učen- ci uchylovali do klášterů a do askeze. Kdo chce být svobodný, ne- smí pociťovat hmotný nedostatek. Ten, kdo je ochoten se všeho vzdát, má možnost být svobodný. Pak může přijmout pravé poznání a nastoupit cestu k vlastní prosperitě. Tak se potvrzuje, že kdo se umí všeho vzdát, ten může všechno získat. Zvláštním zdrojem poznání je duchovní život. Duše přežívá tě- lesnou smrt a působí i po smrti na žijící lidi. Může předávat informace i osoby na osobu nezávisle v čase. Kdo z nás však věří na duchy ? Kdo nevěří, nemůže tyto služby využívat. Tyto duchovní informace se sdělují při meditaci a pomocí různých znamení a jevů lidem, kteří se o spojení s duchy pokouší. Člověk toužící po duchovním osvícení musí především věřit na duchy (boha) a jejich schopnosti i ve schopnosti své. Lepší než na duchy nevěřit je přesvědčit se o jejich existenci nebo neexistenci. Jejich informace nás mohou vést životem ke svobodě i prosperitě. Nikdo nikoho nemůže nutit, aby přijal pravé poznání. Je to dá- no individuální volbou. Však každý sám musí poznat, který informační zdroj je pro něj zdrojem prosperity, pohody a svobody. Tomu bude vždy plně věřit a nedá se odradit posměšky nebo pomluvami pošetilých nebo závistivých osob. Boží dar úspěchu pro člověka znamená, že člověk může konat dobro pro druhé nebo dokázat vlastní schopnosti bez toho, aby někdo ji- ný měl škodu. Pro vlastní úspěch člověk čerpá energii ze slunce, materiál z přírody. úspěch pak člověku přináší radost, prosperitu a pocit vlastní hodnoty. Za úspěch zde není považován zisk způsobený podvodem a ke škodě někoho jiného. Za úspěch můžeme považovat vítězství v soutěži, v konkurenci, vlastními schopnostmi, šikovností, umem, lepšími službami, komfortnějším zbožím,prosazením vlastní dovednosti. Odměnu, ocenění, pak přijímáme jako samozřejmou součást úspěchu. úspěch každého motivuje k další tvůrčí práci. Na počátku stojí snaha pomoci druhým a hledání cest, řešení. Pak přichází na řadu píle a uskutečnění záměru. úspěšný člověk musí umět také své výsledky prodat. Vždy je však třeba mít na paměti prospěch osob, které mají výsledky naší snahy využívat. Mít úspěch znamená líbit se, být přijat a oceněn. Můžeme mít stále pocit úspěšnosti, vedoucí k potřebě dalšího sebezdokonalení. Člověk však žije ve společnosti a jeho aktivita se vždy musí vtěsnat do společenského rámce. Společenskému rámci nelze nikdy nikam trvale uhnout, nelze žít, jako kdyby společenské závazky neexistovaly. Ignorace společenského rámce vždy znamená sankce. Proto se vždy lidé snažili uspořádat společenské vztahy všemi dostupnými prostředky, často byli ochotni platit i krví za svoji svobodu. V nemocné nebo nesvobodné společnosti vždy existují skupiny mocných dravých osob obvykle sdružených v tajné zájmové skupiny, klany, mafie, které se vyzkoušených nápadů a zaběhnutých projektů chápou, aby je samy mohly realizovat. Prosperující podnikatelská činnost je pak vyhrazena jen mocným s politickým krytím. Obvykle se obyčejní lidé nic o skutečném stavu společnosti nedozví. Neklamnou signalizační soustavu však tvoří daně. Kolonie a nemocné společenství jsou zatíženy daněmi ve všech ekonomických i spotřebních oblastech. Takové daně zcela vyčerpávají své zdroje a nedovolují rozvinout podnikání. Zdravá společnost sama o sobě nikdy vyčerpávající daně z vlastního zájmu nezavádí. Naopak, daně přiměřené s možností další kontroly jejich využití je morální povinností platit. Kdo chce mít úspěch, musí nejprve poznat společenský rámec a po celý život se musí snažit o jeho vylepšení. Žádná společnost nikdy nebude tak dokonalá, aby se nemohla zdokonalit. Cestou k nápravě společnosti je podpora těch nejlepších politických stran a skupin a to především ve volbách. Vždy budeme volit podle svého nejlepšího svědomí a na volby se řádně připravíme. Avšak i v nemocné společnosti lze prožívat pocit úspěchu. Může být každý králem ve svém malém království. Bude si žít sám pro sebe a pro své milé, nikomu se nebude svými úspěchy chlubit a vše si nechá sám pro sebe. Bude nacházet způsob, jak vyžít i v daném společenském systému. Cesta za úspěchem vyžaduje zapojit do tvůrčí práce celou svoji osobnost. Jsou však lidé, kteří chtějí mít pokoj, volno, svobodu. Ti, kdo prodávají některému ekonomickému systému svoji práci, ti pak mají nárok na to, aby po ukončení pracovní doby na práci ne- museli myslet, vše pustit za hlavu a věnovat se vlastním zájmům. Získání takového dobře placeného místa lze také považovat za úspěch. úspěšným může být každý. Rozhodující omezení tvoří společenský rámec a vlastní vůle. Člověk dostal do vínku od boha Stvořitele i erotiku, sexualitu. Byl však zvědavý, porušil příkaz boží, ochutnal zakázané ovoce poznání a začal se stydět sám před sebou i před bohem. Když bůh zjistil tuto změnu, vyhnal člověka z ráje. Nyní před námi stojí otázka: může se člověk dostat zpět do ráje, až se stydět přestane ? Člověk má již dost životních zkušeností, aby mohl učinit tyto závěry: 1) Morální poučky stran sexuality hlásané křesťanstvím jsou nepoužitelné. Způsobily přemnožení a epidemie pohlavních chorob. 2) Vše, co souvisí se sexualitou je soukromou záležitostí pouze jednotlivce a jeho partnera. 3) I pro tuto oblast platí zásada přirozenosti a uměřenosti. Čili všeho s mírou a správné je to, co není proti přírodě. Tyto zásady nám stačí, abychom mohli napravit vlastní,ne vlast- ní vinou narušené vztahy k sexualitě. Každý sám je schopen vlast- ní úvahou, vycházeje ze tří uvedených zásad, sám správně uspořádat své záležitosti. Výchozí tři zásady lze vyjádřit i jednou jedinou: Vše, co se oběma partnerům na sexualitě líbí, je pro ně správné a použitelné. Budu-li nyní pokračovat ve svých úvahách, pak především proto, že erotika je darem božím a dary se nyní zabýváme. Spojením erotiky, svobody, pohodlí a lásky vznikne na- turismus, který je věcí veřejnou. A také proto, že sexualita byla pro zájem mocných prostému člověku zcizena. Důležité je i to, že se budeme snažit v erotických požitcích spojit pod duchem Erotem. Musíme vědět, že povolení erotiky pouze za účelem plození potomků je dáno zájmem o lidnatý stát a možnost válečných výbojů a že se k tomuto propůjčily křesťanské církve.Oba tyto důvody pominuly. Svět je přemnožen. Zbývá důvod kdysi podružný: sexuální průmysl přinášející mocným tučné zisky. I tento důvod již není zajímavý, protože takto svázaná sexualita je zdrojem epidemií po- hlavních nemocí kriticky zatěžujících státní pokladnu. Sex tedy opět bude patřit obyčejnému člověku pro jeho radost. První snahou prostého člověka musí být zastavení šíření pohlavních nemocí, které vyřadí každého ze života. Budeme 1) provozovat sex způsobem, který nehrozí infekcí z infikované osoby 2) budeme sex užívat v izolovaných skupinách odpovědných osob, které nebudou vyhledávat jiné partnery. 3) Nejlépe na tom budou ti, kteří budou věrni svému jedinému partnerovi nebo ti, kteří budou trvale žít ve dvojrodině. Dvojrodina je trvalé spojení dvou manželských párů za účelem společné správy domácnosti, výchovy dětí, společné zábavy i erotiky. Budeme hledat a nacházet další možnosti plného erotického uspokojení bez rizika rozšíření pohlavních chorob. Ne- musíme se stydět převzít praktiky přírodních národů, které jsou bohu mnohem blíže než my. Kdo chce prožít velkou radost spojenou s erotikou, ať se odkáže do služeb Erotovi. Svoji příslušnost vyjádří vytrháním chloupků na přirození a v jeho okolí. Však i s vlasy každý nakládá podle svých představ zcela svobodně. Mít přirození bez ochlupení je příjemné a hygienické. Erot zná neuvěřitelná erotická vyžití a své stoupence s nimi seznámí. Nyní působí rozvinutý erotický průmysl. Předkládá erotické časopisy a video, erotické pomůcky a oblečení. Lidé sami musí rozhodnout, jak tento průmysl bude prosperovat. Do erotiky a sexu nepatří násilí. Jinak nesmí být tato oblast ničím omezována a musí sloužit každému z nás. 1. Cesta těla : Jsi především nyní člověkem, který plní své poslání. Proto dbej na své tělo, udržuj si své zdraví, nemocný bys své poslání nenaplnil. Věnuj se i sportu, rozvíjej svůj talent, své schopnosti, dovednosti, zkušenosti. Tělo samo je zdrojem potěšení. Tyto příjemné prožitky budeš přijímat všemi smysly. Pozor však, aby sis nevytvořil nové potřeby. Musíš zůstat svobodný a nezávislý, plánovitě své potřeby omezuj. Raduj se ze všech příjemných prožitků. 2. Cesta čistoty: Sám poznáš, co je dobré a co není. Využívej plně svého svědomí a usiluj o čistotu své duše, myšlení i skutků. Poznej a dodržuj kosmické zákony - zákony Stvořitele. Máš své svědomí, které Tě neomylně vede. Můžeš chybovat v dobré víře. Pak se však ze svých chyb musíš poučit. Důvěřuj tedy sám sobě a věř svému vnitřnímu hlasu, dej se jím vést. 3. Cesta času: Uvědom si, že jsi jen částí velkého systému, který se rozvíjí v čase. Dbej proto, abys své skutky přizpůsobil tradici systému, který pomáháš tvořit, tradicí rodu počínaje. Přišel jsi na svět s určitým úkolem nebo posláním. Snaž se je splnit, přiblížíš se tím bohu. Také druhým dej prostor k seberealizaci. Pochopíš-li svoji dobu, jsi blízko cíle. 4. Cesta soužití: Člověk není sám na své cestě, ať jde kamkoliv. Vždy se musí srovnat s jinými lidmi, poznat jejich potřeby, dát jim poznat potřeby své vlastní, poznat vlastní životní prostor, svá práva, ta chránit a současně nenarušovat práva druhých. Tam, kde zajdeš do prostoru druhého, tam musíš druhého pustit do prostoru svého. Konfliktům musíš předcházet nebo je řešit ihned, jak se objeví. Na počátku konfliktu vždy stojí neúcta k druhému. Naopak, láska i spolupráce vychází z úcty. Nauč sebe i svěřené úctu projevovat. 5. Cesta poznání: Ve svém životě máš splnit své poslání a k tomu budeš potřebovat poznání. Možná budeš poznání hledat i pro druhé. Také ve svém životě rozvíjíš svého ducha a připravuješ se na posmrtný život. Musíš poznat své životy minulé, chceš-li pokračovat ve svém věčném životě. Naslouchej proto i svému vnitřnímu hlasu. Musíš projít cestou poznání, aby ses mohl svobodně a s plnou odpovědností rozhodovat. Poznáš-li smysl a směr dění ve svém okolí, budeš připraven. 6. Cesta prospěšnosti: Je cestou seberealizace. Ten, kdo se může seberealizovat, ten je spokojený a je přínosem pro druhé. Seznam se s pravidly seberealizace přiznej je i druhým. Jsi-li prospěšný, máš právo na prostředky. Máš-li prostředky, využij je pro dobro druhých. 7. Cesta perspektivy: Vždy, když se rozhoduješ, nikdy nezapomínej na perspektivu a evoluční vývoj svůj i společenství. Poznej minulost a plánuj budoucnost. Tomu pak přizpůsob současnost. Ten, kdo řídí osudy druhých, musí být ze všech nejlepší, nejčistší, nejschopnější a nejzkušenější. Kdo zvládne svůj úkol, tomu patří čest, sláva a úcta nejvyšší. 8. Cesta osmá: Tato cesta nevede k bohu. Přináším vám všem svědectví o bohu Nejvyšší síle a jeho přirozené víře. Obracím se k úplně všem. K prostým i privilegovaným. Všechny zvu k prosperitě cestou prospěšnosti, odpovědnosti a solidarity. Své otázky víry píši především pro ateisty, ti mi jsou nejbližší. Raději odmítli boha, než aby museli přijímat víru boha Otce. Zůstaňte dál ateisty, dokud nedostanete důkaz o boží existenci. I pro vás, ateisté, však píši své svědectví o duchovním světě. Nejvyšší životní autoritou ve vesmíru je Zářící. Vyzařuje život, který my pociťujeme jako lásku. Tímto oživuje všechna nová těla všech živočichů i rostlin. V mnoha životech se pak vytváří samo- statných a sebeuvědomující si duch. Každý duch postupně inkarnuje z nejnižších živočichů k vyšším až nakonec do člověka a některý se může stát i duchem božím a bohem. Jak když zahradník pěstuje zeleninu. Duchové na konci tělesných životů postupně odcházejí a splývají opět se zářícím. Nejvyšší duchovní autoritou, která má původ ve člověku, je Nejvyšší rada. Je to kolektiv bohů, kteří řídí celý obydlený vesmír. Každá planeta má svého boha Nejvyššího, který je odpovědný za stabilitu situace na své planetě tak, aby nedošlo ke zničení planety a civilizace na ní. Brání zlu a násilí a vede svoji planetu k prosperitě. V tom mu pomáhají andělé. Plní nejrůznější úkoly a plní vůli boží. V duchovním světě je nejvíce duchů božích. Ti slouží lidem, chrání je a inspirují. Každý člověk se může stát duchem božím, andělem i bohem. Stejně jako se každý může stát ředitelem továrny nebo prezidentem. Má na to mnoho životů. V jednotlivých životech se lidské duše zdokonalují. Přijímají nové vlastnosti a schopnosti. Je desetkrát těžší zbavit se špatné vlastnosti než získat novou. Záleží na vlastnostech a schopnostech při rozhodování o tom, v koho se duch inkarnuje. Záleží i na tom, jaké má s ním bůh záměry a jaký životní úkol mu chce svěřit. Čím blíže k bohu je člověk, tím lepší a podnětnější inkarnaci dostane. Důležité inkarnace vybírá bůh sám, ostatní zajišťují andělé. Člověk má v životě žít podle svého svědomí, které představuje dobrá předsevzetí a přijaté životní zásady a etické normy. Etické normy vyhlašuje buď bůh svými proroky nebo světská autorita. Lidé je přijmou jako normy nadčasové. Příkladem takové normy je Desatero. Po smrti se duch zpovídá bohu právě na základě svého svědomí. Mezi základní duchovní vlastnosti patří především telepatie a jasnovidectví. Telepatie umožňuje okamžité spojení s duchy na jakoukoliv vzdálenost. Tuto vlastnost mají téměř všichni lidé, stejně jako téměř všichni mají vyvinutý pohlavní pud. Telepaticky je možné spojení s duchy a bohem. Každý duch má své duchovní jméno. To zůstává přes všechny inkarnace stejné a pod tímto jménem se ozývá. Zásadně platí, že duchové (i lidé) sdělují své duchovní jméno sami jen těm, kterým dovolují, aby je kdykoliv volali. Jasnovidectví zase umožňuje vidět události minulé, současné i budoucí vnitřním zrakem. Umožňuje předvídání a ovlivnění událostí budoucích. Obě tyto duchovní vlastnosti je možné rozvíjet. Další duchovní vlastnosti můžeme vidět u duchů velmi rozvinutých a dokonalých. Svědčí o tom dovednosti tibetských a jiných duchovních. Hlavním úkolem duchů je však buď odpočívat v bardu mezi životy nebo působit jako duchovní průvodce žijícím lidem. Své lidi vede k prosperitě, odvrací nepříznivý osud, chrání je a vzdělává. Duch-průvodce pěstuje u svého člověka kladné vlastnosti a rozvíjí schopnosti a je za to odpovědný bohu. To byl výčet hlavních duchovních záležitostí, se kterými se můžeme setkat ve všech vesmírných civilizacích. Každý bůh Nevyšší síla si však na své planetě organizuje vlastní duchovní řád a zvyklosti. Podle okolností vyhlašuje ústy svých proroků svoji vlastní vůli a etické normy. Bůh Nejvyšší síla naší planety San (Shan) volá nyní ke spolupráci všechny bez rozdílu. Nejen prosté a privilegované, ale i věřící a ateisty. Pro všechny bez rozdílu buduje novou stabilní společnost ve které nebude místa pro zlo a násilí. Každého za jeho činy odmění dvakrát. Jednou bezprostředně v po- zemském životě a podruhé tím, že mu dá inkarnaci jakou si zaslouží. Kdo se chce mít dobře, ať plní program a vůli boha Nejvyšší síly. Bůh Nejvyšší síla ocení tuto lidskou snahu a aktivitu: 1. Služba bližnímu, prospěšnost, odpovědnost, solidarita na základech lásky. Bránění zlu a svévoli. Práce pro všechny. 2. Čisté svědomí. 3. Sebezdokonalování, rozvoj vlastních vlastností, schopností dovedností a poznání. 4. Přijetí víry v boha Nejvyšší sílu a jeho duchy boží. 5. Láska k dětem. Podle těchto priorit bude posuzováno prožití lidského života. Jak je vidět, není prioritou přijetí víry, ale programu. Nebude tedy rozdílu mezi životem věřícího a ateisty. Také křesťané, kteří budou dodržovat pravidla své víry, budou bohem Nejvyšší síla dobře hodnoceni a mohou předčít věřící. Duch každého člověka je jedinečný a neopakovatelný. Žije jen jednou a mnoho tisíc let se vytvářel a zdokonaloval nejprve v primitivních, později v inteligentních zvířatech, aby nakonec dokončil svoji existenci v mnoha lidských inkarnacích. Važme si toho, že žijeme. Nejen že nikdy nesmíme sami ukončit svůj život pozemský, to může jen bůh a jeho andělé, ale budeme se snažit prožít co nejvíce inkarnací než navždy zanikneme v Zářícím. Žít v naději na další pozemské životy znamená spasení. Abychom toužili po spasení, musí na naší planetě existovat společenské podmínky pro předpoklad šťastného života bez soužení, utrpení a bezvýchodných situací. úkolem boha je zajistit stabilní společnost bez násilí a zla. V takové společnosti chceme všichni žít. Je proto společným úkolem všech lidí i duchů vytvořit na naší planetě co nejlepší společenské vztahy. Mít podíl na tomto úkolu vždy patřilo ke cti každého člověka. Co nám nyní brání v tom, abychom se podíleli na tvorbě spravedlivé společnosti? I kdybychom měli nasadit svůj život, stojí to za to, vždyť víme, že toho využijí naše děti a my také v některém z příštích životů. Nakonec vám ještě ukáži, jak se přesvědčit o svých telepatických schopnostech a posmrtném životě blízkých zemřelých. Vzpomeňte si, koho jste měli velmi rádi a kdo vám zemřel. Volejte ho jeho jménem. Jistě se vám ozve. Zpočátku budete mít pocit, že mluvíte v duchu sami se sebou. Později však získáte jistotu, že mluvíte s jinou osobou, protože k vám budou touto cestou přicházet nové myšlenky a názory. Bůh je naším nejlepším zaměstnavatelem. Inkarnuje nás do funkcí s konkrétním životním úkolem, s předurčením. Naší snahou jistě bude získat co nejlepší předurčení. Čím lepší předurčení, tím bohatější život a tím lepší jeho zajištění. Nejlepší ovšem je, když sloužíme přímo bohu a podílíme se na jeho tvůrčí práci. K dobrému předurčení musíme mít dobré předpoklady. Zde uvádím, které vlastnosti a schopnosti máme rozvíjet přednostně, abychom byli připraveni pro výhodnější inkarnaci a duchovní službu.
Nic na Zemi ani ve vesmíru není zcela dobré nebo zcela špatné. Vše je k něčemu dobré a na něco špatné. Rozhodující je míra prospěšnosti. Prospěšnost lze brát jako míru práva na život ve vesmíru. Je nutné posoudit, co se hodí, k čemu, na jakém místě, v jakém čase, za jakých podmínek, pro koho a v jakém množství. Pro- spěšné budeme vždy podporovat. Přednost dáme tomu, co vyhovuje většině a delšímu časovému horizontu. Ve zdravé společnosti mají prospěšní lidé vždy cestu otevřenu a nikdo je neomezuje ani ne- zneužívá. Cena života se měří prospěšností. Snažme se být proto prospěšní svému okolí, především uvnitř vlastní rodiny. Opakem je parazitování. Máme právo odmítnout vše, co na nás parazituje. Vše musíme však brát jako celek, vždy platí "něco za něco". Jsme-li prospěšní, nečekejme okamžitou odměnu. Vytváříme ovzduší dobrých mezilidských vztahů a to je velmi důležité nejen v uzavřeném kolektivu. Přijetí odpovědnosti je základní podmínkou práva samostatného rozhodování. Nikdo nemůže rozhodovat bez odpovědnosti. Prosazení vlastní vůle musí být vždy spojeno s odpovídající mírou odpovědnosti. Odpovědnost těsně souvisí s prospěšností nejen vlastní, ale všech, kteří plní moji vůli. Nejsou-li moji podřízení, kteří plní moji vůli, prospěšní nebo škodí-li, pak ponesu následky já, nikoliv oni. Nikdo nesmí být nucen přijímat cizí rozhodnutí a nést za ně sám odpovědnost. Jak je lidská společnost složitá, tak jsou složité vztahy odpovědnosti. Musíme vědět, že čím více jsme schopni přijmout odpovědnosti, tím důležitější funkci můžeme plnit. Bůh Stvořitel ustavil člověka správcem svého tvůrčího díla a vykonavatelem boží vůle. Člověk se však může bohu postavit a konat vlastní vůli, protože přijal odpovědnost a ponese za své skutky následky. Člověk však boha potřebuje ke svému životu. Bez boha je opuštěn a ztracen. Bůh člověka posílá do inkarnace ve které jej inspiruje a chrání. Především skrze své proroky dává lidem pravidla pro uspořádání individuálního a společenského života. Lidé je obvykle přijímají. Stanou se tak smlouvou, podle které bůh řídí a rozvíjí svoji společnost. Avšak pozor! I když je člověk řízen bohem, jeho anděly nebo duchy božími, nikdy se nemůže odvolávat na jejich působení, duchovní síly nikdy neponesou odpovědnost za jednání člověka. Proto má člověk právo duchovní působení odmítnout. Duchové jsou odpovědni bohu, nikoliv člověku. I zde platí plně zásady spolupráce. Pro rozvoj lidské civilizace a každé organizace je nutná solidarita. Sám mnoho nezmůžeš, zapoj se do dobrého systému a buď s ním solidární. Solidarita vychází z úcty. Formou solidarity je pojištění. Žádná spolupráce se bez solidarity neobejde. Každý člen společnosti musí mít sociální jistoty, i ty jsou založené na solidaritě. Formou solidarity je i výchova mentálně postižených. Jsou to mladí duchové v první inkarnaci, kteří vše, co se naučí, využijí v příštích inkarnacích. Všichni jsme tak začínali. Budeme se pro- to snažit, aby novým bylo mezi lidmi dobře. Naše oddanost bohu nebo zaměstnavateli či systému není darem jemu, ale dar pro nás samotné. Naši oddanost posiluje přesvědčení že se účastníme dobré, spravedlivé, perspektivní a hodnotné věci. Než se rozhodneme ke spolupráci, dobře vše zvažme, abychom mohli upevňovat svoji oddanost a abychom jí později nelitovali. Jdeme-li jednou cestou a neopouštíme-li ji, jen tak můžeme dojít daleko. Jestliže se však často vracíme, abychom se vydali cestou novou, daleko nikdy nedojdeme. Držme se dobrého systému a neopouštějme ho ani při pochybnostech dokud nepřejdou v jistotu, že další setrvání by nám uškodilo. Pochybnosti, které se ukáží být liché, by naši věrnost měly posílit. Pro dlouhodobý rozvoj vztahu nám bůh vybírá trvalého životního partnera. Můžeme si být jisti, že se v příštím životě zase sejdeme a navážeme tak na dobrý a věrný vztah. Pro spolupráci je důležité, abychom se ztotožnili s cíli pro které pracujeme. Pak nám nic nebrání v tom, abychom samostatně tyto cíle plnili a nečekali na konkrétní pokyny. Pokud se ztotožníme s cíli spolupráce, jsme ve spolupráci mnohem spokojenější a vše se nám lépe daří.
Musíme mít schopnost plnit přesně zadané úkoly a svoji práci. Opakem by byla povrchnost. Přesně také musíme zadávat úkoly svým podřízeným. Nepřesnost vždy vyžaduje dodatečnou korekci která hodnotu díla snižuje. Duchovní inspirace málokdy vede až k cíli, ponechává prostor pro iniciativu. Nepřesné splnění duchovní inspirace vždy člověka od cíle vzdálí. Bůh i každý zaměstnavatel zadá úkol a již nemůže sledovat jeho plnění. Očekává, že úkol bude splněn. Není-li úkol plněn, může to ohrozit práci ostatních spolupracovníků. Nespolehlivý pracovník je nepoužitelný. Jde o souhrn schopností úspěšně splnit daný úkol. Co je platná odhodlanost a další dobré vlastnosti, když člověk na daný úkol nestačí. Naučme se proto před žádným úkolem neustupovat a vždy hledat řešení. Hledejme řešení a nástroje ke splnění úkolu. Čím jsme zdatnější, tím větší je naše cena.
Pro duchovní službu je telepatie základní schopností. Je to schopnost slyšet duchy a domluvit se s nimi. Prvním stupněm je intuice. Duchové jsou vždy schopni ovlivnit naše jednání. Tím nás chrání i inspirují. Mnoho osob však slyší duchovní inspiraci zcela zřetelně. Křesťanská společnost tuto vlastnost považuje z pochopitelných důvodů za duchovní poruchu. Spojení s duchy znamená duchovní inspiraci a křesťané lpí na inspiraci z Bible. Pro duchovní službu je i jasnovidectví důležité. Umožňuje před- vídat věci budoucí, hledat rozhodující okolnosti pro ovlivnění budoucnosti a ochraňovat tím člověka a společnost před nežádoucí- mi událostmi. Dar jasnovidectví má mnoho osob. Jsou zaměřeni na hádání lidských osudů, někteří zvěstují i osudy společnosti. Mezi nejzávažnější proroctví patří předpovězení rozšíření nové víry z Prahy a brzký druhý příchod Ježíše Krista. Pro posílení vnitřního zraku používají jasnovidci různé pomůcky, nejčastěji karty a ruku. Myšlení je životem ducha. Je to jediná životní aktivita, která pro duchovní život po životě zbývá. Duch, který nemyslí, nežije, spí. Proto se již za života snažme posilovat schopnost intenzivně a dlouhodobě dokázat myslet. To bude současně vítaná vlastnost v každém tvůrčím zaměstnání. Snažme se vše promýšlet ze všech stran a souvislostí. Mezi duchovní vlastnosti patří i schopnost učení. Tu rozvíjíme především tím, že se snažíme něčemu novému učit. Životní podmínky se prudce mění v každé době. Každá doba řeší své specifické problémy. Vždy se musíme něčemu novému přizpůsobit. Proto svoji schopnost učení trvale rozvíjejme. Do druhého, duchovního života si přinášíme především vlastnosti, znalosti a schopnosti. Snažme se proto na sobě v každém životě co nejvíce pracovat, rozvíjet svoje vlastnosti, schopnosti a osvojovat znalosti. Můžeme si být jisti, že to v tomto i příštím životě bohatě využijeme. Dva roky jsem psal duchovní eseje abych se nakonec zeptal, zda člověk vůbec boha potřebuje a když, tak proč? Člověk potřebuje mnoho věcí ke svému životu. Teprve až má nouzi, pozná, co všechno potřebuje. A boha? A k čemu potřebuje člověk prezidenta? Společenský i soukromý život je s duchovním světem úzce spojen. Zda si to člověk uvědomuje, to je otázkou víry. Jsou lidé, kteří mají důkazy o tom, že duchovní svět a bůh neexistují. Jiní mají důkazy o existenci duchovního světa. Potkal jsem v životě mnoho lidí a poznal jejich názory, ale nepotkal jsem dva stejné lidi se stejnými názory. Je čas názory sjednotit alespoň v hlavních rysech. Mé hlavní pravidlo zní: člověk nesmí být na ničem závislý, tedy ani na bohu a duchovním světě. Bůh je rád, když mu nikdo nevisí na krku. Však i rodiče mají rádi samostatné děti. Nenuťte nikoho vzdávat bohu úctu oficiálním způsobem. Jaký má člověk vztah k bohu, jak jej potřebuje, jak spolupracuje a jak mu vzdává úctu, to je dáno kulturní úrovní, výchovou a posláním člověka samého. Bůh však plní své úkoly bez ohledu na duchovní vědomí společnosti. Hlavním úkolem kolektivu bohů Nejvyšší rady je vnesení kosmického řádu do spolupráce mezi obydlenými planetami, vyhledání a osídlení planet nových. Nejvyšší bůh planety odpovídá Nejvyšší radě za stabilitu a řád na své planetě, národní a přírodní bohové usilují o prosperitu svého národa a jeho bezpečnost. Duchovní průvodce člověka inspiruje a chrání. Všichni bohové a duchové dohromady pak usilují o celkový duchovní růst. Duchovní svět je stejně neklidný jako svět lidský. Bohové pro sebe a pro své lidi usilují o místo na výsluní, o prosperitu a trvalý růst. Měli bychom to svým bohům usnadnit a dobře si roz- myslet, komu budeme stranit, koho budeme prosit o pomoc, ke komu se budeme obracet. Cizí božstvo bychom měli ignorovat, zvláště když se neosvědčilo a přineslo nám utrpení a kruté zkoušky. New age si velmi vážím pro jeho maximální toleranci. Přináší lidem jedno důležité pravidlo: Věřit můžeš čemukoli, hlavně, když ti to pomáhá. Myslím, že je to dobrá zásada. Jen si myslím, že právě vlastní duchovní průvodce a vlastní bůh to s člověkem myslí nejlépe, však si to ověřte. Aby bůh zajistil stabilitu a prosperitu svého národa či své planety, musí se čas od času v dobách kritických obracet přímo na své lidi s aktuálním poselstvím. Jediné proroctví pro věk Vodnáře znáte. Minulá křesťanská proroctví byla již zrušena, ale jejich důsledek ještě zažijeme. Nyní musíme spojit své síly, abychom překonali důsledky proroctví apokalypsy. Inkarnovalo se mnoho zlých lidí a jejich jediným životním programem je násilí. Důležité je, abychom nedopustili, aby nás Rusové obsadili stejným způsobem jako v roce 1968. Tehdy přišli vojáci, vyhladověli, ale nám nebrali. Nyní by přišli jen teroristé. Jen se dobře podívejte, co se ve světě děje. Máte už zásoby? Máme-li přežít do roku 2010, musíme se spojit, izolovat zlé lidi a seznámit se s programem apokalyptických církví a sekt. Dále musíme hledat spolehlivé spojence a s co nejvíce národy se spojit. Zatím stále o nás rozhodují Rusové, zda můžeme tam nebo jinam. Tomu se musíme postavit. Doba nebude lehká, ale všichni bohové stojí na naší straně. Následujme je. Budeme mít jen to, co si sami prosadíme a zařídíme. Spojíme-li erotiku se svobodou a požitkářstvím, dostaneme naturismus. Je velmi příjemné rekreovat se bez oděvu a člověka to naplňuje silnou životní energií. Nikde jsem se necítil tak dobře jako při naturistické rekreaci. Měl jsem pocit absolutní svobody a načerpal jsem velkou životní sílu. Příjemně mi bylo na dece a ještě lepší to bylo ve vodě. Velmi povznášející pocit je být nahý v lese. Lidé, kteří naturismus nepoznali, jsou velmi ochuzeni. Naturismus oslavuje dílo Stvořitelovo, přírodu, svobodu, erotiku, lásku a přátelství. Pro- tože je naturismus zcela v souladu s přírodou, je podporován bohem Nejvyšší silou. Chcete-li se cítit svobodně a volně, načerpat nové síly, prožít příjemné chvíle, vezměte své milé a běžte na naturistickou pláž. Můžete zde potkat i stoupence Erota, kteří se částečně nebo zcela zbavili svého ochlupení. Také se zde stane, že muži ztopoří úd nebo že žena roztáhne nohy. Není to proti přírodě a nikoho to zde nepohorší. Nazí tam chodí všichni bez rozdílu věku. Nejspokojenější jsou však děti. Nikdy jsem neviděl spokojenější děti než ty, které nahé soutěžily. To bylo na naturistických sportovních hrách. Ty budou i letos a program je následující: dětský tanec, házení kruhů na tyč, házení míčků na cíl, skoky přes švihadlo, malování dětí i dospělých, twister. Zajímavé skoky do vody, zajímavá gymnastika, běh dětí, skok na dálku z místa, podlézání tyče, přetahování lanem a po skončení táborák. Druhý den: gymnastika dětí, plavání, pyramida (dospělí i děti), po obědě dětská MISS a MISSÁK, volba MISS natura, plavání na nafukovacích lehátkách (děti), úklid prostoru. Když to jen trošku půjde, soutěží se zúčastním. Jsou bezvadné a měly by být alespoň jednou do roka na každé naturistické pláži. Nejlepší by bylo, kdyby člověk všude tam, kam nyní může chodit v plavkách, chodil zcela bez oděvu. Naturistika by se tak rozšířila i do lesa a na sportoviště. Jen se budeme snažit uchovat si pěknou figuru, abychom nebyli buď přetloustlí nebo vychrtlí. Správné by bylo, kdybychom se na všech koupalištích mohli koupat bez oděvu, kdo by chtěl, mohl by se koupat v plavkách. Každému podle libosti. Je nejvyšší čas se přestat zahalovat. Zahalování způsobilo mnoho zla mezi lidmi. Především přemnožení, epidemie pohlavních chorob a sexuální deviace neuspokojených jedinců. Vezměme si příklad z přírodních národů. V Africe chodili domorodci nazí a jejich společenství přežívalo bez otřesů tisíce let. Pak přišli křesťanští misionáři. Zahalili muže a ženy a tím způsobili přemnožení. Takové množství lidí nemohla již příroda uživit a vypukl hladomor. Křesťané velmi ochotně poskytli humanitární pomoc, jenže spolu s ní přišla i moc světská, zahalená a přemnožená země se stala kolonií. Takže již vím, proč se měli Afričané zahalit. Však když jsme byli my Ruskou kolonií, také jsme se nesměli v přírodě odhalovat. Vztah mezi svobodou společnosti a odhalováním v přírodě je zřejmý. Dokud můžeme být v přírodě nazí, máme svobodu. Až nám naturistické pláže zruší, budeme hned vědět, že jsme o svobodu přišli. Sexuálně neuspokojeným lidem se totiž lépe vládne, snáze se podřizují autoritě.
Kruh partnerského soužití vysvětluje základní pravidla partnerského soužití muže a ženy s cílem jeho dalšího rozvoje a bezkonfliktního průběhu. Ukazuje návaznost všech oblastí které je třeba rozvíjet. Vztah se počíná rozvíjet po vzájemném setkání na základě úcty a vyznání jeden druhému. Pokud úcta chybí, žijí tito dva lidé vedle sebe bez potřeby hlubšího vztahu. Musíme u budoucího partnera hledat jeho dobré i nedobré vlastnosti a posoudit, které převažují, zda dobré vlastnosti jsou hodny úcty a zda vlastnosti negativní jednou nebudou příčinou rozpadu vztahu. Nikdy nelze počítat s tím, že po svatbě se někdo napraví k lepšímu. K horšímu snad. Je chybou vstupovat do manželství s partnerem který nevyhovuje. Tehdy je vždy dobré prodloužit společný partnerský život bez sňatku. Také vyznání rozhodujícím způsobem ovlivní vztah. Je důležité nejen na počátku vztahu. Velmi ozdraví vztah, když se vyznání časem zopakuje. Na prosperitě vztahu pracují oba partneři také zcela samostatně. Každý vztah potřebuje hmotné zázemí, zdroje. Každý sám svojí prací tyto zdroje vytváří. Láska k partnerovi je silným motivačním prvkem. Muž je pro svoji novou partnerku schopen nemalých obětí, manželka, která je mu přítěží silně jeho aktivitu brzdí. Samostatnou prací každý z partnerů vytváří prostředky využitelné ve společném vztahu. Prostředky vytvořené za společného soužití využívají partneři stejným dílem. Tyto společné prostředky jsou důležitým limitujícím faktorem. Považuje-li je jeden z partnerů za nedostatečné, hrozí rozpad vztahu. Míra společných prostředků určuje životní standard rodiny a může být také prvkem důležitým při vzniku svazku. Budoucí partneři by tvorbu společných pro- středků neměli podcenit a odhadnout, zda přínos obou bude alespoň srovnatelný. Společné prostředky jsou východiskem pro sestavení programu rozvoje vztahu. Program sestavuje každý sám a vkládá do něj svůj díl seberealizace. O vztahu je užitečné přemýšlet, jak jej rozvinout, co všechno by se mohlo dělat, čím udělat partnerovi i sobě radost, protože tudy vede cesta ke skutečnému společnému partnerskému vztahu. Sobci,kteří nejsou schopni myslet na druhé, nemohou rozvíjet vztah, nemohou připravit společný program. Sami se tím trestají. Je dobré se zamyslet nad tím, co kdo dělal rád sám, zda by nemohl dělat s partnerem. Šťastni jsou ti, kteří mají společné zájmy. Šťastný je ten, jehož partner ve svém snění na něj nezapomíná. Pokud partneři spolu nemluví, pak ani spolu nežijí. Právě komunikace je vstupní branou k rozvoji společného vztahu. Při komunikaci si partneři sdělují své zážitky, plány, sjednocují svá stanoviska a názory. Právě schopnosti komunikace jsou východiskem pro společnou cestu životem. Komunikačním dovednostem má cenu se naučit. Patří sem schopnost asertivity, čili umět si vhodným způsobem říci o předmět svých tužeb a potřeb, umět sdělit svá přání. Dále musí umět partner vhodným způsobem reagovat na jednání svého protějšku tak, aby jej usměrnil je-li to nutné, pochválil, pokud si to zasloužil a hlavně aby ukázal, že partnera poslouchá a sleduje, že přemýšlí o tom, co slyší. Především v komunikaci se ventiluje napětí, které vzniká především z nejistoty. Naopak, při nezvládnutých komunikačních schopnostech napětí narůstá a často zbytečně. Pro rozvoj vztahu je důležité, že při komunikaci také partneři předkládají své plány pro společný život. Partner by měl mít pochopení a plány realizovatelné přijmout a podpořit. Čím více přijatých a realizovaných plánů, tím je vztah pevnější. To platí oboustranně. Plány by měli předkládat oba partneři. Závisí to však na postavení. Žena, která přijala důsledně ženskou roli, ráda přijme programy mužovy a nevadí ji, že sama nic neplánuje. Společný život pak se dá nazvat jako realizace dohody. Dohody sice nejsou nikde napsány, nikým podepsány, ale jsou. Každý před- pokládá plnění určitého společného dohodnutého programu. Takový program může být rutinní, každodenní, může však být i nový, ne- všední, sváteční nebo výjimečný. Každou společnou činnost je pak nutné dobře naplánovat, připravit,aby nevznikaly potíže, trapasy, nedorozumění nebo zklamání. Pro společnou dohodu je bezpodmínečně nutné, aby společné akce vyvolávaly pěkné společné prožitky. Oba partneři by prožité měli hodnotit stejně. Právě zde příslušníci dvou rozdílných duchovních směrů (náboženství, sekt) se mohou rozcházet názorově. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. Právě v oblasti komunikace a společných prožitků silně vadí rozdílný duchovní základ. Společná činnost by měla zanechávat pěkné zážitky. Právě kvalita zážitků ukáže pevnost vztahu. Kdo se snaží, aby jeho partner měl ze společných akcí pěkné vzpomínky, dobře investuje. S ohledem na tuto okolnost by se měli lidé seznamovat tam, kde se cítí nejlépe. Komu se líbí v hospodě, ať se seznámí v hospodě. Komu se líbí v přírodě, tam se má seznámit. Pěkné prožitky vytvářejí společnou pokladnici, kterou jednak nikdo nemůže zcizit, pak také je zdrojem životní energie v dobách těžkých a krizových. Blaze je těm partnerům, kteří se dobře cítí ve stejném prostředí při stejné činnosti. Pěkné společné prožitky otevírají citový prostor pro erotiku a sex. Po takové přípravě je naplnění erotického vztahu velmi silně citově podloženo a především ženy tuto přípravu potřebují. Sex je pak přirozeným zakončením v kruhu rozvoje partnerských vztahů. Sexuální aktivity patří do výhradní kompetence zúčastněných partnerů, tito mohou svoji sexuální aktivitu vést směrem, který oběma vyhovuje a nikdo cizí nemá právo se k tomu vyjadřovat. Nikdo nemá právo určovat optimální počet dětí, přijatelný způsob realizace nebo dokonce sexuální aktivitu omezovat nebo podmiňovat plozením dětí. Pokud někdo má snahu předat své sexuální zkušenosti, je to dobré s tím, že se nesmí nikomu vnucovat. Takto ukončený kruh nabízí opět návrat k vyznání, tentokrát na vyšší úrovni vztahu. Po takovém sblížení je možné vztah dále rozvíjet. Je přímo darem od boha, sejdou-li se partneři, kteří dokáží překonat rozdíly svých individualit a vztah trvale rozvíjet. Nejlépe jsou na tom ti, kteří svůj život zasvětili jednomu bohu cestou jednoho ducha, jedné víry, tito jdou po jediné cestě, ob- darováni láskou a pohodou. Kruh je nekonečný. Snaha získat skutečně vhodného partnera se vždy vyplatí. Škoda je každého dne, který je zkažen partnerským nesouladem. Žít s partnerem ve věrném a trvalém svazku, ve kterém se konflikty snadno řeší, je snahou a cílem většiny osob. Společnost by měla při seznamování mladých i těch starších pomoci. Jsem o tom bytostně přesvědčen a proto se i já na tomto úkolu podílím. Osamělí lidé musí mít možnost se seznámit s vhodným partnerem podle svého věku, zájmů, výšky a existenčních možností. I když by toto vše bylo zajištěno, partneři vstoupili do manželství na základě dobrovolnosti za nejpříznivějších podmínek, stává se, že se jejich cesty rozcházejí a vztah se stává konfliktním. Praxe ukazuje, že temperamentní žena opouští usazeného muže, ale temperamentní muž neopouští usazenou ženu, ale hledá si milenku. Partnerské vztahy se komplikují a soužití se stává nesnesitelným. Manžel si našel milenku, milenčin manžel si našel také jinou ženu pro intimní soužití a manželské vztahy se rozplétají do dlouhých vztahových řetězců. Taková situace pak snadno způsobí šíření po- hlavních nemocí, stejně snadno jako střídání partnerů. Je nutné najít řešení ve prospěch všech, kteří se v manželství nudí a nakonec i pro všechny manžele, aby se našel způsob, jak jejich vztah obohatit. Tímto řešením je dvojrodina. Manželství bude institucí, ale dvojrodina bude vždy formálním vztahem. Ve chvíli, kdy se manželům zdá, že by se dal jejich vztah obohatit, najdou si vhodný pár, jiné manžele, mohou to být zcela neznámí a vhodně se doplňující nebo to budou bývalí milenci, nezáleží, jak se sejdou, jen aby byla záruka, že se jejich vztah bude dále rozvíjet. Lze očekávat, že dojde i na intimní vztahy, proto na počátku nového vztahu se nechají všichni otestovat, zda nejsou nositeli nějaké nemoci. Jisté je, že když se milenecké vztahy realizují v rámci dvou manželství, cesta šíření nemocí se zastaví. Podle partnerského vztahu se materiální zdroje i program tvoří každým z partnerů zvlášť. Pak společné akce realizují společně. Společně však také musí denně řešit potíže a problémy spojené s výchovou dětí, se zajištěním materiálních podmínek i s hledáním místa ve společnosti. Vše toto kalí nedobrými vzpomínkami vzájemný vztah a pokud zlé vzpomínky převládnou, vztah se rozpadá. Co se týče dvojrodiny, pak jsou na zajištění existenčních podmínek partneři dva a na společné prožitky a na všechno pěkné jsou pak již partneři nezatíženi neúspěchy. Toto je princip. Partneři se ve dvojrodině scházejí k prožití pěkných chvil. Ne- jde jen o intimní milenecké pouto, jak by se mohlo zdát, jde zde o vše pěkné a příjemné, co lze prožít. Jistě najdou společné zájmy dva ze čtyř než sami dva manželé. Jiní si budou vzájemně vypomáhat. Ženy si vypomohou při vaření, při hlídání dětí, muži při údržbě domu. Mohou si vyměnit zkušenosti a poradit si, trávit spolu večery, rekreovat se, sportovat a jinak se bavit. Pokud jde o pohlavní styk, mohou jej čtyři lidé realizovat nejméně v sedmi kombinacích. Nejde však především o erotiku a sex, ale o celou řadu forem soužití. Muž má kamaráda, žena kamarádku, muž má manželku a milenku nebo kamarádku, žena má manžela a milence či kamaráda. Spolu mohou dělat cokoliv. Jedna z žen může zůstat v domácnosti mnohem snáze, když další tři osoby na společnou domácnost vydělávají. Jeden z těchto čtyř může mít genetickou vadu a přesto ne- zůstane v životě bez dětí. Bude vychovávat děti svých partnerů jako své vlastní. Když jeden ze čtyř osob přijde o místo a je bez práce, pak to snáze zvládnou než ve dvojici. Když jeden z manželů zemře, druhý nezůstane sám, žijí tři a jsou-li mladí, snáze získají nového partnera. I děti mají výhody. Žijí ve větším kolektivu a to dětem dělá dobře. Sobeckost zde nemá místo a je více možností ke hrám. Snad je i menší pravděpodobnost, že skončí v závadných partách nebo že se chytnou drog. Celkové náklady na bydlení klesnou a dvojrodina ušetří na topení, osvětlení, za televizi a rozhlas a další věci. Společnost by toto řešení měla podporovat. Především by se měly stavět byty vhodné pro dvojrodinu a vyrábět automobily pro šest osob. Ve svém důsledku pak bude dvojrodina ochranou proti nudě, nevěře i rozvodům, obohatí manželský život, pomůže překonat citové a existenční potíže při úmrtí jednoho z partnerů. Žije-li dvojrodina společně v jednom bytě, sníží se náklady na provoz bytu. Spojí-li se dvě rodiny ke společným akcím, nemusí ještě o dvojrodinu jít. Ve dvojrodině nemusí být dáno, která žena patří ke které- mu muži a tak se zde otevírá prostor k soutěži. Muž má konkurenta, žena konkurentku. Všichni se musí snažit o bezkonfliktní vztahy. Zkušenosti s takovými vztahy již ve světě mají, poznejme je. Spojení dvou nebo i tří manželství s cílem společného života může mít různé formy. Od občasných schůzek až po stav, kdy není dáno, která žena patří ke kterému muži. Každá forma má své mnohé výhody, ale může mít i úskalí. V mnoha manželstvích má některý z partnerů tuto instituci k prosazování svých negativních vlastností. Často můžeme být svědky majetnického vztahu k celé rodině. K partnerovi, dětem, domácnosti. Žena má pocit, že jí manžel patří, že jí patří děti a že jen ona bude rozhodovat o běhu domácnosti. Stará se o domácnost, myslí to se všemi nejlépe, dělá vše pro jejich dobro, všichni poslouchají její příkazy a pak na- jednou zjistí, že jsou děti na ni hrubé a manžel že se realizuje někde jinde. Manželství je především dialog a společná akce a nejhodnotnější jsou pěkné společné prožitky. Sobecký partner ne- může žít ve společné domácnosti dvojrodiny. Dalším nepřijatelným partnerem je násilník nebo alkoholík nebo osoba jinak závislá. Každá závislost odvádí člověka od partnerského vztahu a vede jej do izolace. Člověk musí být schopen se čehokoliv vzdát. Násilné povahy nejsou schopny žádného partnerského soužití. Právě soužití dvou rodin je velmi citlivé na povahu zúčastněných osob. Povahy konfliktní nebo sobecké nemohou vstupovat do dvojrodin a neměly by vstupovat do manželství vůbec. Dvojrodina má však jednu moc: proti nevhodným vlastnostem jednotlivce se mohou spojit tři osoby a uložit ultimátum. Je-li někdo vyhraněná osobnost a neshodne-li se v kolektivu partnerů, pak může kolektiv opustit a hledat si podobně zaměřené- ho partnera. Opuštění rodiny jednoho ze čtyř partnerů není rozpadem rodiny a všichni zúčastnění včetně dětí to snáze překonají. Děti jsou silně citově vázány a na dospělých zcela závislí. Při- jímají životní postoje a hodnoty a těžko berou ztrátu blízké osoby. Ale stejně snadno navazují kontakt nový. Nemysleme si, že pro děti je opuštění rodičem nenahraditelnou ztrátou. Někdy je to dokonce dobře, když jeden z rodičů rodinu opustí. Já osobně jsem na rozvodu rodičů vydělal, vychovala mne babička a ta byla jedinečná. Děti potřebují dospělé, kteří jsou schopni lásky. A ty mohou najít všude tam, kde tráví většinu dne. Poznejme společná manželství. Věřím, že se osvědčí z mnoha důvodů. Vyznání, uznání a úcta jsou vstupní branou i cílem partnerského vztahu. Z uznání, úcty a sdělené lásky vycházejí všechny cesty a po bezkonfliktním průběhu se zde opět setkávají. Každý, komu na rozvoji vztahu záleží, nezapomíná na projevy úcty a lásky partnerovi. Setkáváme se s lidmi za nejrůznějších okolností a vždy se snažíme, aby se budoucí vztah předčasně neukončil naší vinou. Jsme pozorní, investujeme podíl důvěry a přátelství. Může se však stát, že nejsme s novým partnerem spokojeni nebo ho nepotřebujeme nebo už nám nezbývá prostor, energie a čas na to, abychom udržovali pravidelné styky. Pak je dobré vztah ukončit ujištěním: budete-li cokoliv potřebovat, sám se kdykoliv ozvěte. Přeji všem, aby se jejich vztah nevyhrotil v konfliktu a jeden z nich nemusel prohlásit: bude lépe, když nebudeme vyhledávat vzájemný kontakt. Kuriózní situace nastane, když pán prohlásí: sem již nikdy v životě nepřijdu! A za malou chvíli se vrátí pro klobouk. Mám však na mysli všední příběhy a všední dny, ve kterých se pravidelně scházíme se členy rodiny a přáteli. Vždy se snažme o rozvoj vztahů tím, že ve vhodnou chvíli projevíme svoje uznání a projevíme partnerovi svoji lásku. Jistě, že i on se tomu naučí. Rodiny procházejí konfliktními situacemi. Příčiny těchto konfliktů jen málokdy mají původ ve vztahu samotném, obvykle jsou zaviněny vnějšími příčinami. Hledejme sami pro sebe příčiny a věřme svému partnerovi. I kdyby selhal partner, nepomůže mu kritika, ale povzbuzení. Naopak, zapříčiní-li kolizi či neúspěch jev vnější, byli bychom sami příčinou odcizení, kdybychom obvinili z neúspěchu svého partnera. Víra v úspěch je tou nejlepší zárukou, že se úspěch skutečně dostaví. K projevení uznání je vhodná chvíle vždy, když se něco povede, když se ukončí úspěšně jakákoliv činnost. Žena uvaří oběd na kterém si dala záležet? Muž její snahu ocení: Dnes mi opravdu velmi chutná. Muž opravil domácí spotřebič? Žena jej pochválí: Věděla jsem, že to spravíš, ty umíš všechno spravit. Žena naučila novému děti? Muž její úspěch musí ocenit! Muž byl úspěšný ve své práci? Žena uzná jeho profesní kvality. Vyznání je nutné pro rozvoj partnerských a manželských vztahů pravidelně a stále opakovat. Vhodný okamžik nastává o výročích setkání a svatby, o narozeninách a svátcích. Je jedno, kdo s vyznáním začne. Může muž i žena. Je nutné dodržet jednu podmínku: Ve chvíli vhodné pro vyznání musí být oběma velice dobře. Bude to ve chvíli rekreace, po intimní chvíli, ve chvíli vzácné shody, při dobrém jídle a pití, ve chvíli, kdy jsou oba pro vyznání naladěni. Připravme si slova vyznání předem. Je krásné, když to zní jako báseň. Od prostého: Mám tě moc rád a je mi s tebou vždy dobře, přeji si být s tebou co nejvíce, až po pokus o básnické dílo: Jsem-li kdekoliv, myslím na tebe, na tvoji krásnou tvář a oči které jsou hluboké a milé, těším se na chvíli, kdy budeme spolu, kdy tě vezmu za ruku a pohladím po tváři. Nejlépe mi však je s tebou, kdy tě mohu hladit po vlasech a ramenou, kdy cítím tvoji vůni nejmilejší z tisíce a kdy tě mohu poslouchat, tvůj sametový hlas plný lásky a něhy. Není těžké sestavit text vyznání, vždy budeme vycházet z toho, co se nám na partnerovi nejvíce líbí, co chceme od partnera dále dostávat a na co se těšíme, když spolu nejsme. Vyznání můžeme i napsat na pěkné tištěné přání. Nezapomeňme však připsat jméno, aby si snad partner nemyslel, že to máme pro všechny. Každá společnost má svůj zvláštní vztah k nahotě. Nahota se může stát objektem politického sporu nebo náboženských předpisů, vždy však má vliv na lidnatost země. Platí, že všeho má být přiměřeně, tedy všeho s mírou. To platí i o nahotě. Když jsou lidé zahaleni vždy a všude nebo dokonce mohou se milovat pouze když plodí děti, míra populace vždy vyroste na mez únosnosti. Co je společnost schopna uživit, to se narodí. To však je rysem rakovinné společnosti. Člověk je vždy ničícím prvkem v přírodě a i pro stav populace platí ono všeho s mírou. Záleží na dohodě a na zvyklostech, zda lidé budou chodit nazí nebo oblečení. Však u malých národů se setkáme s nahotou, u velkých ne. Když křesťané Afričany zahalili, Afričané se přemnožili nad míru únosnosti a začali trpět hladem. Zatímco přírodní nahé národy žijí bez problémů po tisíce let, zahalené velké národy mají problémy s přelidněním a jejich civilizace často končí zničením a novou obnovou, je tedy nestabilní. Vyzvat křesťanskou společnost, aby se svlékla a aby všichni chodili aspoň v létě nazí, je nemožné. Nový zákon sice nijak ne- upravuje nahotu, nikde o ní nepíše, ale píše o jakémsi smilstvu, ani neví, co to všechno znamená, ale myslí si, že proto nemají chodit nazí. Vztah k nahotě spíše souvisí se systematickou výchovou křesťanů ke studu. Nahota a sex byly omezovány dokonce i v rámci manželství. Ovšem naše doba se vyznačuje názorovou pestrostí a mnozí mají k nahotě velmi blízko. Dobrá tedy. Ať křesťané důsledně dodržují své přijaté pravidlo, že sex je možný pouze v manželství a pouze za účelem plození dětí. Jistě budeme pak nuceni přijmout opatření na omezení porodnosti, protože základem stability příští společnosti je omezení lidnatosti na třetinu až polovinu současného stavu. My, kteří křesťany nejsme, se budeme plně oddávat nahotě, naturismu a sexu. Já osobně jsem bez oděvu velmi spokojený, jen když mi není zima. Celý den bych mohl nahý chodit. Každému podle jeho libosti. Kdo nechce, ať chodí zahalen. Mně stačí, když zahalení nebudou naháčům závidět a nebudou je odsuzovat. Však uznávám, že i zde platí jistá pravidla. Především budeme chodit nazí doma, mezi svými, uprostřed své rodiny. Dospělí i děti. Dopřejeme si svobody i pokud žijeme ve dvojrodině. Můžeme si večer nazí sednout do kruhu a povídat si nebo hrát nějaké hry. Největší radost mi však přináší naturismus, nahota při rekreaci a sportu. Všude by měli mít vyhrazená místa na naturistické koupání a slunění, pozor jen na ozónovou díru. Také do lesa by měli mít přístup naháči. Však dětem nahota připadá zcela přirozená. Na nejrůznějších sportovištích by se mohli lidé realizovat bez oděvu. Někteří naturismus provozují jen v létě, jiní po celý rok. Někteří naturisté v zimě nazí lyžují. Všichni by však měli mít možnost společně s jinými rodinami i s dětmi zajít do sauny nebo na taneční naturistickou zábavu. Kdo jednou pozná kouzlo nahoty, nechce se ho vzdát. A co si od společné nahoty slibuji? Především je to forma prožívání svobody a volnosti. Člověk při tom intenzivně odpočívá a nabírá životní sílu. Odpadnou starosti s předčasnou sexualitou a sexuální deviací. Lidé budou zdravější, především duševně. Hlavně se však lidstvo nebude přemnožovat. Roztažené nohy a postavený úd zde nevadí. Jen dráždění a sexuální vzrušení patří někam jinam, patří ke stálým životním partnerům a jejich soukromí. Na téma muž a žena toho bylo již mnoho napsáno a mnoho napsáno ještě bude. Proto moje úvaha nebude dlouhá. Budu se snažit říci jen to, co pokládám za nejdůležitější. Za úplně nejdůležitější považuji soukromý charakter vztahů. Nikdo nemůže předepisovat, jak mají muž se ženou jednat, co mají dělat a co mají dodržovat. Je to jejich věc, jednat spolu budou podle toho, co jim nejlépe ve vztahu vyhovuje a na čem se dohodnou. To, že se dohodnout mají, považuji za nejdůležitější. Vše, co napíši dále, je jen moje doporučení. Myslím si, že to má vztah mezi mužem a ženou upravovat, ale nelze to vyžadovat. V celém kosmu existuje mužský a ženský princip. Jsou v dialektické jednotě, ale nejsou to zásadní protiklady. Vzájemně se doplňují a otevírají prostor spolupráci. Mám-li popsat tyto principy, pak uvažuji, jaké jsou společné znaky žen a samic vůbec. Nebo mužů a samců vůbec. Oba tyto principy jsou rovnocenné, není žádný nadřazený nebo podřadný. Tedy mužský princip podle mého názoru má tyto vlastnosti: má organizační schopnosti, chce vládnout a rozhodovat, rád se předvádí, rád vyniká tělesnou silou a rád soutěží. Žena se zase stará o děti a domácnost, podřizuje se mužovu rozhodnutí, přijímá spíše pasivní roli. Výčet není úplný, někdo by s těmito vlastnostmi možná nesouhlasil, ukázal jsem však, kde hledat rozdíly a jak principy popsat. Tyto rozdíly jsou nejlépe patrny tehdy, když se mužský duch inkarnuje do ženského těla nebo naopak. Stává se to asi ve třech procentech. Pak jsme svědky homosexuality. U žen je vždy jedna z partnerů s mužskými rysy a u mužů jeden z partneru má rysy ženské. Muž a žena mají prý žít v manželství a jeden druhému patřit. To je naše neštěstí. Především nesouhlasím s tím, aby jeden druhému patřil. Dva lidé, životní partneři si patřit nemají. Mají se k sobě pěkně chovat, navzájem si pomáhat, důvěřovat si, vztah rozvíjet, rozvíjet důvěru a solidaritu, naučit se komunikovat a mnohým dalším dovednostem tak, aby na základě harmonického vztahu se rozhořela partnerská láska. Zamilovanost je východiskem, ale hluboká láska je následkem harmonického vztahu. Láska je majetkem toho, kdo miluje. Nemůže být ničím podmíněna, nemůže také být nástrojem vydírání. Jestli muž ženu miluje nebo naopak, musí svůj vztah projevit správným způsobem. Nedá se ležet na kanapi a láskyplně se dívat na ženu, jak pracuje. Co s manželstvím? Je to jakási definitiva pro muže i ženu, je to záruka, že jeden druhého neopustí, že děti budou žít v úplné rodině. Vyhovuje to státní moci, mají přehled, jsou zjednodušeny majetkové poměry. Ale tento vztah je i kontraproduktivní, tedy má i své stinné stránky. Manželé přestávají o sebe usilovat, nemusí vztah obnovovat, vše je definitivní. Také se říká, že manžele spojil bůh. Ale bůh nikoho nespojuje, ani nemůže. O partnerství mohou rozhodovat pouze muž a žena sami. Je pravda, že mohou po- prosit boha, aby je inkarnoval tak, aby spolu prožili několik životů, ale jinak je bůh spojit nemůže. Manželství se pak stane nesnesitelným poutem pro muže nebo ženu. Ten druhý se nesnaží vnášet do vztahu pohodu a lásku. Manželství řeší pouze formální stránku vztahu. Pokud se partneři dohodnou, ať se vezmou, ať se stanou manželi. Kdo však o to nestojí, může na tom vydělat, když do manželství nevstoupí. Znám partnery kteří nejsou oddáni a jejich vztah je pevnější než u mnohých manželů. Otevřeme možnosti uspořádání vztahu, ať je z čeho vybírat. Manželství, partnerství nebo společný život více partnerů. Na konci druhého tisíciletí žijeme na celém světě se zajímavou chorobou. Je úplně jiná, než všechny předcházející tím, že napadá imunitní systém člověka,má velmi dlouhou inkubační dobu, nelze ji léčit a víme, jak ji předcházet a přesto to nedokážeme. Mocní se snaží zatajit její původ. Tvrdí, že v padesátých letech švédský námořník po návratu z Afriky onemocněl neznámou nemocí a zemřel. Z uschované krve lékaři zjistili, že měl AIDS. Neznám případ, kdy by lékaři připustili, že neznají příčinu smrti a uschovali pacientovu krev, kromě toho úmrtí na AIDS má vždycky jistou příčinu. Muselo několik nemocných zemřít na nemoc, kterou mívají kojenci, aby AIDS vzbudila podezření lékařů. Také jsem slyšel názor, že nemoc AIDS v sobě nosily opice a krví ji přenesly na člověka. Proč by se pak opice používaly jako pokusná zvířata při hledání léku, vždyť by všechny zkoušky byly neplatné, když by opice mohly nosit vir bez onemocnění. Osobně jsem přesvědčen o tom, že tuto nemoc k nám přinesli mimozemšťané poté, co byli zabiti a jejich krví si někdo potřísnil ruce. Myslel jsem si to dříve, než totéž napsali někdy v prosinci 1992 v časopisu ABC. Také si myslím, že AIDS je ona nemoc připomínaná v Písmu jako Boží soud. Je tam také psáno, že "ty dny budou zkráceny, jinak by nepřežil nikdo", což odpovídá. Mí meditující přátelé mi sdělili, že někdo již zná lék na AIDS, ale ještě ho nesdělil. Musím ale zklamat všechny, kteří si myslí, že to jsou tabletky nebo vakcína. Ne, AIDS nelze léčit, kdo je jednou nakažen, musí zemřít. Na konci křesťanského věku, kdy se lidé tolik bojí tělesné smrti a nevěří ve věčný život, je to opravdu trest. Ten lék se nazývá změna sexuálního života. Nyní, když víme jakými způsoby se AIDS šíří, můžeme také přijmout cestu nápravy. Předem musím připustit, že AIDS bude již s námi věčně, bude nad námi viset jako Damoklův meč a skosí nás vždy, když zapomeneme na přirozené jednání a chování. Také je nutno vědět, že současný duchovní základ, současné náboženství, nikdy nemůže najít způsob, jak se AIDS zbavit, ani jak její postup zastavit. Křesťanství žá- dá věrnost jednomu partnerovi, ale to žádalo již přes tisíc let a stejně se Evropa stala několikrát místem pandemií pohlavních chorob. Sexu nelze bránit, je to přirozená lidská potřeba. Jedinou cestou je urovnat názory na sex a najít způsob, jak vrátit sex do přirozených kolejí. Je nutné si uvědomit, že jiná cesta není. Tuto cestu již našli Květa Jarmarová a Mojmír Jaroš a popsali ji v knize Magie sexu. Jde o to žít s partnerem tak bohatým sexuálním životem, že ani jeden pak nezatouží po uspokojení s cizí osobou. Knihu doporučuji k přečtení. Je jednou z cest k bohu. Nebo si snad někdo stále myslí, že bůh stvořil člověka jako tvora se sexuálním pudem, aby ho pak za sexuální projevy trestal? Na- opak, sexualita souvisí se životní energií, zdravím, soudržností rodiny a životním optimismem. Za rozšíření této nemoci nesou plnou odpovědnost moralisté zakazující erotiku a sex, propagující a pěstující stud, povolující sexualitu jen za účelem plození dětí s cílem získat pro panovníka lidnatý stát. Lidnatý stát je zapotřebí pro vedení válek a pro tvorbu nadhodnoty prostými lidmi. Nyní, když tyto dva úkoly za člověka převzaly stroje, otevřela se konečně člověku cesta ke svobodě. Dříve vedly reformní snahy k tomu, aby se bohatí vzdali svého nadbytečného bohatství, nyní mohou vést k tomu, aby bohatými byli všichni. Jak tedy dosáhnout zastavení a odstranění ne- moci AIDS, která jinak hrozí likvidací všeho lidstva? 1) Je nutné se zbavit studu. Kde má stud hranice? Ostrá a zjevná hranice je tam, kde muži ztopoří úd a žena roztáhne nohy. Dál se již jít nedá, pak již mineme hranice sexuality a přejdeme k ne- chutnostem nebo násilí. Studu se zbavíme ve chvíli, kdy si na ztopořený úd zvykneme na obrázcích, ve filmu i na koupališti. Druhá hranice je nejasná. Mladá dívka se může zastydět, když ji někdo přistihne, jak si zkouší nové šaty, žena, když ji někdo u- vidí bez sukně, muž se může stydět svléknout se u lékaře. Hranice studu jsou nejasné. Pohybují se podle společenského klima. Pak ovšem je stud jen jakousi společenskou dohodou. Byl uveden do života křesťanskými farizeji usilujícími o maximální vzrušivost mužů i žen. Mají snad naháči v Africe potíže se sexualitou? Snad jen tam, kam přišli misionáři kázat o morálce. Zahalili ženy, ale naučili je souložit, například je naučili misionářskou polohu, kterou neznaly. Národ se přemnožil, vyhladověl. Za misionáři následovala humanitární pomoc a za ní už jen kolonizátoři. 2) Odmítnout skutkovou podstatu trestného činu "hrubá neslušnost". Když se svlékneme do naha na naturistické pláži a užíváme si pohodlí na slunci i ve vodě, je vše v pořádku. Zajdeme- li však za tabulku oznamující konec pláže, stali jsme se hrubě neslušný- mi. Jak je vidět, je to opět otázka dohody. Musí platit, že u vody, v lese, v rekreačních objektech a vůbec všude tam, kde není předepsaný určitý oděv, mohou být lidé nazí a nikdo se nesmí pohoršovat. 3) Sexuální život nesmí být nikdy ovlivňován osobami kterých se bezprostředně netýká. Nikdo nesmí životním partnerům určovat, co je v sexu dobré a co ne, kolikrát ano a kdy ne a za jakých podmínek a když se to nedodrží, tak jaký bude trest. S tím souvisí i nepřípustnost bránění v sebeukájení. To vše za předpokladu, že každý si své sexuální potřeby uspokojí v ústraní, tak, aby další osoby neobtěžoval. Vhodným místem je takové, kde se dá předpokládat, že tam nikdo cizí nepřijde. Každý musí mít možnost své sexuální potřeby uspokojit způsobem, který mu vyhovuje a který vyhovuje současně i jeho partnerovi. To platí i o osobách žijících v mimořádných podmínkách jako je vojenská služba nebo odnětí svobody. 4) Sexuální život partnerů musí být tak pestrý a zajímavý, aby si partneři zcela vyhověli, plně se uspokojili a svůj vztah rozvíjeli. Pak nedojde k potřebě mimopartnerského vztahu. Tuto cestu nám ukázali Květa s Mojmírem, jak je zde již uvedeno. 5) Důležitým stabilizujícím prvkem je vhodný výběr partnerů. Ne- ní dobré, když rodiče vyberou svým dětem životního partnera aniž by se mladí k tomu mohli vyjádřit. Není však také dobré ponechat mladým úplnou volnost. Jsem přesvědčen, že nejlepším řešením je, když rodiče nebo jiní zprostředkovatelé provedou předvolbu, základní výběr a mladí si v tomto předvýběru partnera najdou sami. Takový výběr musí sledovat zásady čtyřčlenné společnosti a duchovní orientaci. Považuji to za tak důležité, že se tomuto sám budu věnovat. 6) Vždy se stane, že se některá rodina nepovede. Vztah se přes- tane rozvíjet a partneři cítí k sobě odpor. Pak navrhuji nalézt druhou nepevnou rodinu a tyto dvě rodiny spojit ke společnému životu. Starosti zůstanou doma a nový vztah je schopen ventilovat nepříjemné tlaky. Také uspokojení sexuálního pudu má náhle více možností. 7) Důležité také je, aby partneři na počátku svého nového vztahu spolu zašli na test přítomnosti viru HIV způsobujícího AIDS. Je to projev úcty a odpovědnosti. Pak teprve AIDS ustoupí. Kdo chce bezkonfliktně a spokojeně žít, musí žít láskou. Vždyť soulad vidíme všude v přírodě, je to přírodní zákon. Kdyby člověk neměl svědomí, nemohl by své chování ovlivnit a vyhynul by jako druh. V současné době však je velmi těžké žít láskou, nechce-li být člověk vysmíván a zneužit. Život láskou má proto svá pravidla, která ukazují, jak žít a pro koho a současně ukazují jak bránit své soukromí. Člověk žijící láskou má především rád všechny lidi bez rozdílu a k tomu všechny živočichy hmyzem počínaje, mimo jiné psy, kočky a koně. Žádného živočicha nezabíjí jinak, než že se má ten stát jeho potravou. S láskou k lidem je to jiné. Ne všichni si naši lásku zaslouží. Je však jisté, že láska je vztah jednostranný a často neopětovaný. Máme-li někoho rádi nebo ne, z toho ještě neplyne, jak se k němu budeme chovat. Pamatujme si, že nikdo není bez příčiny zlý. Zloba a zkaženost vychází často ze špatné výchovy, neuspořádaných vztahů, neuspokojení existenčních potřeb nebo ze služby špatnému systému. Takové lidi můžeme jen litovat. Nedovedou žít plným a radostným životem. Jistě se stále něčeho obávají, před něčím utíkají. Klidně je můžeme mít rádi. To ovšem neznamená, že bychom s nimi měli spolupracovat tak, abychom byli sami v nevýhodě. Máme právo člověka nebo systém odmítnout a nespolupracovat. Jsme-li však ke spolupráci čímkoliv přinuceni, spolupracujeme jen podle předem stanovených pravidel a nikdy ne více, než je třeba. Připomněl bych rád zkušenost navrátilců z druhého života. Po- tvrdili, že při vlastní životní retrospektivě byli vyzváni, aby na vše zlé zapomněli a nemysleli na mstu. Mnoho lásky budeme potřebovat pro děti ve věku do puberty. Ve věku puberty se stávají samostatně orientovaní a už nejsou tak zranitelní. Do puberty jsou však děti plně odkázaní na jednání dospělých. Děti, i ty cizí, musí mít jistotu, že u dospělých vždy najdou pochopení a pomoc v jakýchkoliv potížích. Vždyť v přírodě to funguje také. Cizí zvířecí druh se často ujímá opuštěných mláďat a pomáhá jim. Při výchově dětí potřebujeme trpělivost. Nikdy nebraňme samostatné aktivitě dětí tam, kde nehrozí žádné nebezpečí jen proto, že by to, oč usilují, bylo možné provést daleko lépe. Vždyť vlastní zkušenost je jedním ze tří zdrojů poznání. Nikdy nesmíme svěřené mladé lidi zahnat do situace, kterou by oni sami nedokázali vyřešit. Život v lásce vyžaduje vyspělou osobnost, která dokáže ubránit své vlastní zájmy. Mstivost se projevuje tam, kde člověk nedokáže vyřešit jakoukoliv situaci mírnějšími prostředky. Lásku budeme také projevovat k vlastnímu národu například tím, že budeme dávat v obchodě přednost vlastnímu zboží před importovaným, budeme chránit vlastní inteligenci a vlastní kulturu před cizí, však je to i v našem osobním zájmu. Mít rád není slabost, ale dar související s osobní svobodou. Žít láskou znamená respektovat zájmy a přání všech partnerů. Nic nepodnikat proti jejich přání, vše musí být předmětem dohody a projevení přání. Vlastní láska není důvodem k znásilňování druhé osoby. Musíme znát přání těch, kterým chceme dělat radost a podle toho se k nim chovat. Žít láskou také zakazuje mstu. Můžeme však ty, kteří si naší lásku nezaslouží, opustit a odmítnout spolupráci. 1) Stát prostřednictvím rodiny uspokojuje hmotné potřeby dítěte a garantuje mezinárodně uznávaná práva dítěte. 2) Rodiče jsou rozhodujícími faktory ve výchově. Jsou dítěti vzorem ve správném jednání a přenášejí na dítě v rámci tradice rodu etické normy a životní hodnoty. 3) U svých rodičů najde dítě vždy lásku, ochranu, jistotu, porozumění, podporu, poznání a rozvoj talentu, řešení, radu, při- měřenou reakci a pomoc ve všech situacích. 4) Rodiče se svých dětí zastávají ve všech sporech mimo rodinu. 5) úctou k dítěti rodiče své dítě úctě učí. 6) Rodiče vedou své děti především k práci a sebeobsluze. 7) Rodiče vždy ví, co jejich dítě dělá. 8) Dítě se nesmí nudit. 9) Jen v případě, že rodiče své dítě vedou k trestné činnosti, nenávisti a násilí, může být rodině dítě soudem odebráno. 10) Zanedbávají-li rodiče své dítě, týrají nebo zneužívají, má dítě poznat náhradní rodinu, má však mít možnost návratu. Bylo by toho možné psát ještě mnoho. Je však čas Perspektivismus uzavřít. Berte ho tedy jako základní orientaci a sami ho můžete rozvinout svými zkušenostmi. Odpusťte, že "nemá šťávu", ale řád ji nemívá. Teprve sám život má tu pravou šťávu a o to se vždy snažte. Psal jsem Perspektivismus a současně byl přítomen řešení babylónské krize. Poznal jsem přitom hierarchii bohů: Člověka vede jeho duchovní průvodce. Ale ne každého. Kdo ho má, ať je šťasten a ví, že je to za odměnu. Duchovní průvodce svého člověka chrání a inspiruje a také vytváří představu o duchovním světě. Máte-li proto jasnou představu o duchovním světě, pak ji neopouštějte, když vám vyhovuje. Duchovní průvodce je za člověka odpovědný svému bohu v rámci náboženství. Nad všemi pozemskými bohy stojí bůh Nejvyšší síla, nyní ten který měl postupně tato jména: Osiris, Zarathuštra, Zeus, Jupiter, Balaám, Lucifer a Zarathustra. S ním přijdete do styku pouze bude-li vás vítat ze života a inkarnovat do života nového. Nad ním stojí Nejvyšší rada, což je kolektiv devíti až třiceti kosmických mistrů řídících osudy kosmu. Nad nimi stojí už jen duchovní bytost, kterou po smrti můžeme vnímat jako jasné světlo, je to Duch Svatý. To je nejvyšší bytost, se kterou duch člověka může přijít do styku a má konečné slovo ve všech sporech. Nad ním stojí už jen Universum. S tím člověk již do styku přijít nemůže. Všechny duchovní záležitosti řeší duchovní průvodce, který má jméno. Člověk ho však může oslovovat "bože" bez jména. V případě velké křivdy se člověk (duch) může dovolat spravedlnosti u bohů vyšších. Kdo však nemá zcela čisté svědomí a ten, kdo vyšší božstva volá zbytečně, bývá krutě potrestán. Znovu však opakuji, máte-li jinou dobrou duchovní zkušenost, ne- opouštějte ji. Také musíte vědět, že úkolem duchovního průvodce je také člověka tělesně a duševně otužovat. Proto vás bude vystavovat zkouškám, ovšem jen takovým, které budete schopni překonat. Také bych chtěl dosvědčit, že normální nálada není povznesená, ani radostná, ale skutečně neutrální a patří k ní i pocit prázdnoty. Člověk sám musí svůj život naplnit radostí a pěknými pro- žitky. Jakmile zažijete "velkou lásku" z duchovního prostředí, pak se mějte na pozoru. Působení svého duchovního průvodce budete hodnotit podle svého konečného úspěchu a smyslu své práce. Také si prosaďte šestihodinovou pracovní dobu. Práci navíc ať dobře zaplatí. Tuto dobu však již nelze dále zkracovat, dělbu práce by nebylo možné zajistit. Bude-li pracovní doba delší, pak budou bohatí dále bohatnout. Musím také uvést na pravou míru, že všechny úvahy o naturismu, erotice a sexu jsou jen nezávaznými návody na prožívání těchto věcí. Nikdo nikomu nemůže v této oblasti nic nakazovat, ani kolik kdo má mít dětí. Budete-li kolem sebe chodit s partnerem bez zájmu a povšimnutí, je to vaše věc. Budete-li tyto oblasti chtít sami svojí pílí poznat, je to opět vaše věc. A já to schvaluji. Vše závisí pouze na libidu a dohodě s partnerem. Také se mnozí lidé pozastavují nad tím, že prosazuji Satana a Lucifera. Prý jsou to síly zla. Dobrá tedy, můžete je obvinit před bohem, že jsou to síly zla, ale musíte to doložit. Čeho všeho se vlastně dopustili. Pokud své tvrzení nemůžete dokázat, nemůžete nikoho obviňovat, jinak byste sami mohli být potrestáni. Musíte také vědět, že naše civilizace je srovnatelná s jakoukoliv mimozemskou civilizací. Vlastně je mnohem složitější a propletenější. Pokud nebude zjednodušena, hrozí jí kdykoliv kolaps. Mimozemské civilizace najdeme na srovnatelné úrovni a pokud přijmeme řád a technologie, můžeme během krátké doby dohnat kteroukoli mimozemskou civilizaci. Tedy hlavy vzhůru. Však jakoukoli civilizaci nezachrání žádné zázračné návody, ale pouze přirozenost a uměřenost ve všech oblastech života. A také musím připomenout, že bez vyvolených se žádný národ neobejde. Každý národ musí řídit velmi bohatí a privilegovaní lidé, jakási šlechta. Musí však být splněny dvě podmínky. Tato šlechta nesmí být početná a musí být veřejně známa, nesmí se schovávat za zástupce moci a svalovat na ně odpovědnost za osudy společnosti a národa. Pokud budeme mít hrstku mocných a bohatých, omezených jen starostí o národ (stát), pak je chraňme jako oko v hlavě. Však víte, že poroba Čechů začala popravou českých pánů. A na závěr hlavní myšlenky Perspektivismu: 1) Máte svůj vlastní rozum, tedy jej užívejte. 2) Věřte čemu chcete, hlavně když vám to pomáhá. 3) Máte-li vlastní duchovní zkušenost, držte se jí. 4) Svobodný jsem tehdy, když mohu dělat to, co je přirozené a spravedlivé. 5) Příkazy nadřízených mi nevadí. Jen mne nesmí nutit dělat věci špatné. 6) Veřejná moc musí kontrolovat ekonomickou oblast. 7) Každý musí dodržovat řád, který hlásá. 8) Čisté svědomí je základním předpokladem úspěchu. 9) Daně nemohou proudit na jeden stůl a moc musí být dělená. 10) Vše správné je současně přirozené a uměřené. - Koho bůh miluje, toho přísně vychovává. - Vděčnost nelze nařídit ani očekávat, bez ní se však neobejdeme. - Dětem a nezkušeným se musí říkat vždy jen pravda. - Proti zlu nelitovat námahy ani rizika. - Konkurenty překonáme tím, že budeme lepší. - Co nechceme měnit, neřešíme. - Nelze duchovním průvodcům vyčítat nic, co člověk činí dobrovolně. - Za každým majetkem je nutné vidět zničené životní prostředí. - Majetek musí být spojen s prospěšností, pílí a šikovností. - Dětem a (mentálně) postiženým nesmí být ublíženo. - Kdo obviní jiného a své obvinění neobhájí, je vinen mírou obvinění které vznesl. - Přej a bude ti přáno. - Lidský duch roste jako krystal. - Bůh podrobuje člověka zkouškám a pokušením, aby poznal jeho vlastnosti a schopnosti pro předurčení. - Bůh si nesmí nechat nic líbit. - Poznání posuzujeme podle cesty kterou otevírá. - Zlo se obrací proti svému původci. (Kdo jinému jámu kopá...) - Nejmocnější spojení v kosmu: Bůh-člověk-stroj. - Kdo se ponižuje, bude povýšen. Kdo se povyšuje, bude ponížen. - Bůh je nejlepším zaměstnavatelem. - Duchovní hnutí New age je příkladné svojí tolerancí. A na úplný závěr ještě aktuální radu: chce-li lidstvo pokročit ve vývoji, musí si nejprve na své planetě udělat pořádek. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
